Vladimír Franta: „Koho volíš, dobytku?“. Rekapitulace volebních hesel a slibů

Hned po „sametové revoluci” (Slováci ji nazvali něžnou), bylo národu sděleno, že jen pravdou a láskou, též konstruktivním dialogem, nejen že lze zvítězit nad lží a nenávistí, nýbrž také přivést tuto zemi zpět na stezku opětovného vzkvétání, demokracie a prosperity. Češi a Slováci se těšili, že jejich zorné pole zaplní zcela nové politické subjekty mezi nimi Nezávislá erotická iniciativa; Strana přátel piva … Nechali přitom daleko vzadu strany historicky zdiskreditované na straně jedné, a na straně druhé zde byl předpoklad, že veškeré strany mírného pokroku v mezích zákona setrvají už navždy výlučně v hájemství krásné beletristické fikce. Jinými slovy se mělo za to, že tvořivý rozum, pluralita, plebiscit, zatočí s kancelářskou loajalitou mechanicky myslících úředníků, kteří jsou dokonalou brzdou pokroku. Byrokracie se řídí heslem: radši zachovat vše staré (tím pádem dobře známé a předvídatelné), než riskovat změnu s nejistým výsledkem; Václav Klaus v této souvislosti kdysi kriticky citoval švejkovské heslo „To chce klid!“. Tím se řídili zejména normalizační ouřadové, kteří byli poučeni z krizového vývoje a předpokládali, že problém než vyřešit, je lépe jej nechat pěkně „vyhnít“, aby se vlastně vyřešil nějak sám – zcela ideálně tím, že se naň dočista zapomene.

Dobytku, volím toho, koho i ty
Polistopadový vývoj trvá již sedmadvacet let. Jak se říká: čili… neboli… Komunistické Československo „slavilo“ 27 let vlády jedné strany v roce 1975 a do „sametu“ zbývalo roků 14. Analogicky: 27 let uběhlo od časů, kdy se na krabičce od zápalek na nás usmíval Václav Havel jako záruka svobodných voleb.
Nyní máme zase před volbami. Skoro se nechce pořád omílat Švejkovo „To chce klid!“, jenže ono se to přímo samo nabízí: v jednom z minulých předvolebních období jsme si mohli na Smíchovském nádraží přečíst na billboardu KSČM kýmsi fixou dopsanou větu: „Koho volíš, ty dobytku?“ Pod tuto sentenci zřejmě jiná osoba, fixem odlišné barvy, kontrovala: „Toho koho ty!“. Tomu snad může konkurovat věta vydrápaná do sádrokartonu stanice metra Anděl z doby nedávno minulé: „Já Tě miluju, ty debile, víš to?“.

Od babičky Mary k Parkanové
Jsme-li u konstruktivní tvořivosti, zdali si ještě vzpomene současná mladá generace na píseň V+W o babičce Mary? V baladě se zpívá, kterak stoletá bojovná postrach- bába, opásaná dvěma kolťáky (český ekvivalent někdejší Annie Oakleyové, fenomenální střelkyně z amerického Středozápadu), zanechávajíc za sebou hotovou spoušť „Svatojánských Atolů“, již ze sedla nikdy nevyhodil ni jeden hřebec, padla nakonec v Praze k zemi mrtva, jelikož ji zabil pocit hnusu pramenící z pár dní trvající volební agitace! O umění dialogu nás poučuje po revoluci populární song „Píseň strašlivá o tom velkém dialogu, který nastal v Čechách léta Páně 1989, ale ne s každým". Kuplety tehdy zpíval Jan Burian. V refrénu se spekuluje, s kým má se kamarádit – vést rozhovor, s kým raději ne: „…S Ludvíkem ne, se Sášou ne, s Vasilem ještě jo, s Michalem radši ne! S Ludvíkem ne, se Sášou ne, s Vasilem ještě jo, s Michalem radši ne!“ O deset let později to byl nicméně Jiří Paroubek (ČSSD), který na předvolebním mítinku prohlásil větu: „Z vašich zdvižených prostředníčků usuzuji, že nejste nakloněni diskusi.“ Již dříve se nechal slyšet, že je připraven jednat třeba s Marťany. V ten moment se na něj u Anděla snesla palba vajec.

Zatímco Václav Grulich (ČSSD) se před začátkem nového milénia na Náměstí svobody v Brně snažil s občany ještě debatovat o EU a NATO, s budoucími důchodci vedla média v roce 2003 (za Špidlovy vlády) již sugestivní monolog. Načež se vzápětí Českými zeměmi prohnalo horkou jehlou šité referendum o přistoupení České republiky do EU (jedním ze současných předvolebních hesel je NE CZEXITU!). Reklamní spoty tehdy se vší vehemencí ujišťovaly důchodce, že je dobré vstoupit i druhou nohou do Evropy, že nejen budeme mít telefon zavedený až do maštale, ale hlavně že si každý druhý důchodce bude moci dopřát trávit svůj rentiérský čas na výminku na slunné francouzské Riviéře. Nejvíce agilních budoucích důchodců (dle statistických údajů), kteří vykřičeli své nadšené ano, pocházelo z Prahy, Brna a Plzně. Nezbývá doufat, žebudeme-li masově na Riviéře požívat důchodků, nebudou nás obtěžovat cedulky známé z Rakouska a Německa (po revoluci): „Češi – nekrást tady!“

Tahle ironie by mohla být zábavná před pár lety, než se na Riviéře začaly dít teroristické akce související s hned s několika faktory, v neposlední řadě s uprchlickou krizí. Miloš Zeman se kdysi vyjádřil, že jsme v NATO mohli zvednout ruku a vetovat rozhodnutí bombardovat Jugoslávii (dopadlo na ni 23.000 tun munice). Mohli jsme možná zvrátit kolo dějin a přispět k tomu, abychom to byli my, kdo bude pokojně trávit stáří na Riviéře. Mohli jsme možná přispět, byť to zní sebepatetičtěji, k míru ve světě jinak než („schválením humanitárního bombardování“, které si vyžádalo smrt nevinných obětí, které CNN a jiná média označovala za kolaterální škody…).

Zamysleli-li se političtí agitátoři na svých billboardech, co to jsou collateral damages, civilian casualties…Místo toho se vybavuje plakát s dnes již zemřelým politikem: „Myslím to upřímně” (jeho finanční toky byly průhledné, čistší než křišťál…). Tento poster byl pěkně prolongován logikou vládní kampaně z roku 2008 (k českému předsednictví EU): “Evropě to osladíme”, hlásal jeho leitmotiv. Korunu tomu nasadil Alexandr Vondra, který odtušil: „Jako kostka cukru se v Evropě nerozpustíme“ (v březnu padla domácí vláda). Jediný, kdo, zdá se, ví jak sladit kávu o trochu více, je Karel Gott.

Před sněmovními volbami v roce 2010 pomaloval řidič Dopravního podniku města Olomouce Roman Smetana předvolební plakáty ODS s vyobrazením Ivana Langera. Plakáty byly umístěny na olomouckých autobusech. Smetana Langerovi a jiným politikům ODS a KDU-ČSL přimaloval hmyzí tykadla. Kauza měla soudní dohru a Smetana skončil reálně na nějakou dobu ve vězení. Když o dva roky později ruská skupiny Pussy Riot (o překlad se postaral i Miloš Zeman: “Pozdvižení k..d) vnikla do pravoslavného chrámu s svým oblečením připomínala hmyz (kukly na hlavě), vykřikovala hrubé urážky a vulgarismy (politicky motivované), skupina sklidila mezinárodní uznání dokonce v podobě ceny Hannah Arendtové. Některé aktivistky skončily ve vězení, což mimo jiné česká veřejnost odsoudila. Z hlediska situačně kontextového rámce by bylo zajímavé se zeptat, čím je tedy pan řidič Smetana horší než Pussy Riot, že nedostal cenu žádnou? Byl málo sprostý? (Zažili jsme přitom větší místní sprostotu, a to po předčasných volbách 1998. Tehdy se jednomu již zesnulému politikovi přezdívalo had na tři písmena. Jedna z brněnských tramvají nesla malůvku o nic hůře vyvedenou než Smetanova tykadla.). S rokem 1998 souvisí I strana Důchodci za životní jistoty, kterou bývalá zpěvačka a ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová označila za extrémisty. Kdyby tato pěvkyně, která darovala o devět let později Georgi Bushovi mladšímu CD s písní Dobrý den, radare, z hvězd a pruhů, tušila, že Evropanům budou islamisté uřezávat hlavy, možná by volila jiná slova, než přispěla k mediálnímu zdiskreditování důchodců. Následkem bylo fenomenální pozření brouka potemníka panem předsedou Eduardem Kremličkou za účasti televizních kamer. Kde byl v ten moment Juraj Kukura se songem „Nech brouka žít“.

A co teď?

Vážení voliči, čekají nás nové volby. Volit ze stávajících stran mohlo by se zdát směšné. Nevolit vůbec by mohlo být hloupé (v roce 1996 se v ruské televizi točil dokola klip: „Hlasuj, nebo prohraješ!“). Kdo by chtěl být dnes za hlupáka nejen v Rusku…. Vezměme to z lepší strany. Už více jak třináct let nezkrachovala u nás žádná banka, pojišťovny nás konečně začnou pojišťovat pro případ teroristického útoku, cena zlata je stále přijatelně nahoře. Bohužel doposud (od Sametu) není schválena uspokojivě důchodová reforma, církvi vyplatíme 75 miliard korun, ačkoli na nevybraných daních od roku 1990 má náš stát „manko“ 160 miliard korun českých. Je to tedy na Vás, vážení voliči. Budeme-li pamětliví pointy rčení, že jen blázni se radují, když se sliby slibují (snad jste neuvěřili Investičnímu fondu rychlého výnosu), třeba nás budoucnost odmění a jak kdysi zpívali V+W, určitě se uvidíme v lepších časech. Hodně zdaru nám všem.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami