Hned po „sametové revoluci” (Slováci ji nazvali něžnou), bylo národu sděleno, že jen pravdou a láskou, též konstruktivním dialogem, nejen že lze zvítězit nad lží a nenávistí, nýbrž také přivést tuto zemi zpět na stezku opětovného vzkvétání, demokracie a prosperity. Češi a Slováci se těšili, že jejich zorné pole zaplní zcela nové politické subjekty mezi nimi Nezávislá erotická iniciativa; Strana přátel piva … Nechali přitom daleko vzadu strany historicky zdiskreditované na straně jedné, a na straně druhé zde byl předpoklad, že veškeré strany mírného pokroku v mezích zákona setrvají už navždy výlučně v hájemství krásné beletristické fikce. Jinými slovy se mělo za to, že tvořivý rozum, pluralita, plebiscit, zatočí s kancelářskou loajalitou mechanicky myslících úředníků, kteří jsou dokonalou brzdou pokroku. Byrokracie se řídí heslem: radši zachovat vše staré (tím pádem dobře známé a předvídatelné), než riskovat změnu s nejistým výsledkem;  Václav Klaus v této souvislosti kdysi kriticky citoval švejkovské heslo „To chce klid!“. Tím se řídili zejména normalizační ouřadové, kteří byli poučeni z krizového vývoje a předpokládali, že problém než vyřešit, je lépe jej nechat pěkně „vyhnít“, aby se vlastně vyřešil nějak sám – zcela ideálně tím, že se naň dočista zapomene.

Dobytku, volím toho, koho i ty
Polistopadový vývoj trvá již sedmadvacet let. Jak se říká: čili… neboli… Komunistické Československo „slavilo“ 27 let vlády jedné strany v roce 1975 a do „sametu“ zbývalo roků 14. Analogicky: 27 let uběhlo od časů, kdy se na krabičce od zápalek na nás usmíval Václav Havel jako záruka svobodných voleb. 
Nyní máme zase před volbami. Skoro se nechce pořád omílat Švejkovo „To chce klid!“, jenže ono se to přímo samo nabízí: v jednom z minulých předvolebních období jsme si mohli na Smíchovském nádraží přečíst na billboardu KSČM kýmsi fixou dopsanou větu: „Koho volíš, ty dobytku?“ Pod tuto sentenci zřejmě jiná osoba, fixem odlišné barvy, kontrovala: „Toho koho ty!“. Tomu snad může konkurovat věta vydrápaná do sádrokartonu stanice metra Anděl z doby nedávno minulé: „Já Tě miluju, ty debile, víš to?“.

Od babičky Mary k Parkanové
Jsme-li u konstruktivní tvořivosti, zdali si ještě vzpomene současná mladá generace na píseň V+W o babičce Mary? V baladě se zpívá, kterak stoletá bojovná postrach- bába, opásaná dvěma kolťáky (český ekvivalent někdejší Annie Oakleyové, fenomenální střelkyně z amerického Středozápadu), zanechávajíc za sebou hotovou spoušť „Svatojánských Atolů“, již ze sedla nikdy nevyhodil ni jeden hřebec, padla nakonec v Praze k zemi mrtva, jelikož ji zabil pocit hnusu pramenící z pár dní trvající volební agitace! O umění dialogu nás poučuje po revoluci populární song „Píseň strašlivá o tom velkém dialogu, který nastal v Čechách léta Páně 1989, ale ne s každým". Kuplety tehdy zpíval Jan Burian. V refrénu se spekuluje, s kým má se kamarádit – vést rozhovor, s kým raději ne: „…S Ludvíkem ne, se Sášou ne, s Vasilem ještě jo, s Michalem radši ne! S Ludvíkem ne, se Sášou ne, s Vasilem ještě jo, s Michalem radši ne!“ O deset let později to byl nicméně Jiří Paroubek (ČSSD), který na předvolebním mítinku prohlásil větu: „Z vašich zdvižených prostředníčků usuzuji, že nejste nakloněni diskusi.“ Již dříve se nechal slyšet, že je připraven jednat třeba s Marťany. V ten moment se na něj u Anděla snesla palba vajec.