V době, kdy se onen podivuhodný čin udál, jsem byl mimo Česko a tak jsem si posléze mohl v klidu a nezavalován mediální hysterií zhlédnout a přečíst o něm vše podstatné. Je samozřejmě možné, že můj akční potenciál nebyl v tomto případě maximální, nicméně z toho, co se mi stalo dostupným jsem nezhlédl a nepřečetl více, než by se dalo nazvat špatně maskovaným rozechvěním při zoufalé snaze o přehazování výhybek na okrajovou problematiku události tak, aby její podstata čtenáře či diváka co nejspolehlivěji minula. „Zapomeňte na Hérostrata“ křičela média a zdá se, že na rozdíl od antického případu (i když případu zcela odlišné motivace) se jim tato strategie zdařila, což vypovídá mnohé o stavu naší společnosti.
Je tedy nezbytné v prvé řadě prohlásit, že čin Pavla Vondrouše nebyl směřován primárně proti osobě Václava Klause, ale byl symbolickým aktem namířeným proti ignorantské, lidsky a morálně zdevastované společnosti, jejímž reprezentantem, "světlonošem", hybatelem a odrazem jsou struktury moci a jejich úroveň. Koho jiného tedy, než majestát hlavy státu si vybrat, aby akt měl celospolečenský charakter i dopad. Cílem byla tedy nejnepřehlédnutelnější personifikace státu, nikoli samotný český prezident a nikoli Václav Klaus.
Čin Pavla Vondrouše nebyl ani trochu operetním výstupem či švejkovským žertem, jak se dovídáme a to již při pomyšlení, že tento člověk by měl být - v případě, že by vše šlo jak mělo - nyní mrtvý. Zdá se býti absurdním a neuvěřitelným, že tato okolnost je zcela ignorována.
Je a musí mi být naprosto lhostejné, zda Pavel Vondrouš je komunista, dluží peníze, je prostým dělníkem či by byl vyznavačem neoliberalismu, maliardářem nebo univerzitním profesorem. Svůj názor a čin realizoval i vysvětlil klidně, bez emocí, jasně a zřetelně, bez oklik, exhibicionismu a prost strachu. Jeho jednání bylo uvážené, promyšlené a přesně definující akt samotný coby obecné sdělení „probuďte se, přestaňte být arogantní a lhostejní, neb riskujete definitivní rozkol společnosti, tedy i skutečné násilí“. Za volbu typu a stylu tohoto projevu má můj obdiv a jeho vlastní deskripci motivu lze díky tomu považovat za autentickou. Jeho jednání bylo kromě nelhostejnosti k obecnému stavu věcí motivováno též jeho osobní situací, avšak více než zjevně nikoli natolik, aby se stalo jejím projevem, což prokázal svým nadhledem.
Pavel Vondrouš se stal vzpruhou pro všechny ty, kteří již chtěli dát naději vale. Nejen činem jako takovým, ale i jeho absurditou deklaroval jak vážnost a neúnosnost současného stavu, tak odvahu k sebeobětování pro věc. Odvážil se symbolického, opticky sice bizarního skutku, avšak svou metodou pro něj s jistými následky a smrtelným rizikem, ale bez následků pro jeho "oběť" vypovídajícího principielně (a o to tady jde) zcela jasně o jeho zásadně altruistickém účelu, což je zdaleka nejpodstatnější skutečnost celého případu. Toho blbec, extrémista či psychotik nejsou schopni, první z nich totiž zůstane s lahváčem u televize a druzí použijí ostré. A žádné spekulace o tom, zda měl či neměl co ztratit, popřípadě konstatování apriorní nepřístojnosti takového aktu nám neodvážným nepomohou.
Tato skutečnost musela proto zákonitě zasáhnout a zneklidnit všechny, kteří jsou povinně servilně loajální vůči systému natolik, že pro atentátníka měli jen ten nejpotupnější pranýř a pro své respondenty přichystali tomu odpovídající mediální hostinu. Již ona zázračná shoda na nám předloženém pokrmu, v podobě trapně ubohé snahy zdiskretidovat osobu atentáníka, vytvářejíce z něj s hysterickým buftalmem reportérů pitomce, extrémistu, psychotika či zloděje, a to v celé šíři mediálního spektra, od imbecilních bulvárních periodik a jejich TV obdob, přes průměrná až k tzv."expertním", s nádivkou názorů tzv. osobností, je více než podivuhodná. Plebsem uznávaná, tedy převážně seriálově-superstarově-krausovská, v nejlepším případě všechnopártyová „elita“ samozřejmě prokázala svou úroveň buď podobnou konformitou nebo (jak jinak) naprostým nepochopením. Člověku, který je schopen zločinu vlastního názoru tím bylo jednoznačně sděleno, nakolik "nezávislá" média jsou a co za lidský materiál zaměstnávají a propagují. Zapáchající dortík pokrytectví, hyenismu a stupidity byl navíc korunován stejně páchnoucí a strachem se třesoucí třešničkou překotného komunistického ujištění, že osoba atentátníka s nimi nemá nic společného, což je - aniž by jejich sympatizant P.V. tušil - pravda již jen proto, že na rozdíl od nich je slušný člověk.
To, co je však ještě více traumatizující, je průměrná reakce společnosti, která se tentokrát v míře nebývalé s předloženým mediálním obrazem ztotožnila, což nám je sdělením, že latentně vklouzla do tiché agonie, byvši intelektuálně vyprázděná, lidsky degenerovaná a duchovně vykastrovaná, oděná v brnění nihilismu, kterému již nic nestojí za úvahu, námahu či dokonce odvahu. Je charakteristické, že pro uskutečněný akt občanské statečnosti tohoto typu (ostatně stejně jako pro jakýkoli jiný) nemá pragmaticky shnilý konzument jiné vysvětlení, než že byl proveden v pomatení smyslů či díky nedostatečné mentální výbavě.
Je dobře, že Pavel Vondrouš konečně vyděsil všechny ty, kteří se domnívali, že jsou nedoknutelní ve svých pohodlných křeslech, pohrdajíce zodpovědností a etikou, je však bohužel více než tragickým zjištěním, že jeho volání zaznělo na liduprázdné a vyprahlé poušti, neb promluvil pravděpodobně již k hluchým, slepým a tupým. Jediným výsledkem bude výměna goril za proklatě rychlé střelce a poznání nahé reality úpadku hodnot pro toho, kdo ještě úplně neoslepl.
R.I.P., občanská společnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
