Latinský jazyk rozlišoval samostatnými slovy hrdost ušlechtilou (na zaměstnání svobodného člověka, na jeho čestnost, šlechetnost, či hrdost na vlast) a hrdost sebevědomou (čili pýchu, povýšenost, samolibost, domýšlivost, nadutost, nadřazenost).

Je uvedený pochod, tato demonstrace subsociální sexuální orientace, projevem hrdosti ušlechtilé, nebo hrdosti sebevědomé; je projevem hrdosti na čestnost, šlechetnost či další podobné osobnostní kvality člověka, nebo je důsledkem pýchy, povýšenosti, samolibosti, domýšlivosti, nadutosti a nadřazenosti takových lidí?

Uvedená defektní sexuální orientace ušlechtilou osobnostní charakteristikou být nemůže – křesťanská kultura, z níž jsme vyrostli, jako normu sexuálního vztahu vyprofilovala vztah heterosexuální. Je to celkem pochopitelné: Tento vztah má zásadní význam pro udržení a rozvoj lidského rodu; běžná, tedy heterosexuální rodina v této tradici své potomky vychovává − děti kulturní tradici, vzory přejímají od otců, jimiž mohou být pouze muži, a od matek, jimiž mohou být pouze ženy. Jakýkoli jiný „model“ je uspořádáním zaměřeným proti společnosti.