Kolem poloviny 90. let mě syn, po příchodu z výuky v páté třídě základní devítileté školy, překvapil otázkou: „Tati, co ty vlastně jseš? Pravičák nebo levičák?“ Myslel politicky – levicově smýšlející či pravicově smýšlející. „Učitelka nám dnes říkala, že levičák čte Právo a pravičák Mladou frontu. A ptala se, co čtou rodiče, a jestli tedy jsou napravo nebo nalevo. Ty ale čteš všechno? Co jí mám říct?“

Nechám stranou, že učitelka, která v hodině zeměpisu (žáci však tuto výuku nazývali „hodina antikomunismu“) vykládala tyto blbosti, byla nebetyčná kráva (já vím, to se o ženách říkat nemá, ale co si mám počít), která se snažila najednou si zlepšit svůj dříve kádrový, nyní personální posudek na druhou stranu, když si ho předtím průběžně mnoho let zlepšovala na stranu první. Podstatný byl způsob myšlení – kádrování člověka podle toho co čte, co sleduje. A hlavně absolutní neochvějné přesvědčení o tom, že podle toho, co čte, lze usoudit na politickou orientaci tohoto čtenáře.

Několikrát jsem přečetl Mein Kampf Adolfa Hitlera (mám tři vydání z různých let), překlad Koránu od doktora Hrbka mám někdy z roku sedmdesát, přečetl jsem hejno tzv. liberálních ekonomů, marxistů, antimarxistů… − a přitom jsem proti nacismu a fašismu, nejsem vyznavač islámu, o liberální ekonomii si myslím, že není perspektivní, neomarxismu nefandím…