Hra je plná obrazů nelehce interpretovatelných. Někdy rozporuplných. Myslím však, že autor hry i režisér inscenace rezonují se skutečností: žijeme v době násilí, politicky a nábožensky motivovaného. Ve hře ale vidím poselství lidství – veškerému násilí se musíme vzepřít, odstranit a nepřipustit ho.

Některé kritické reakce jsou zjednodušené, prvoplánové; například proti nahotě herců. Nahota je na divadle dnes už téměř běžná; v kultivovaném podání normálního diváka neuráží.

Zastavím se u dvou souvislostí. Velmi často novináři a dokonce i někteří divadelní kritici/teoretici vyslovují při základním hodnocení inscenace slovo „provokace“; autor a režisér prý provokují a tím na sebe strhávají mediální pozornost, moc kumštu v tom není… Pochybuji, že aktuální netradiční pojetí, vyjádření, přístup lze takto charakterizovat a tím i odsoudit. Není snad v posledních dvou staletích zpravidla na počátku nového originálního kumštýřského výrazu právě provokace? Vzpomeňte na impresionisty – při jejich prvních výstavách byli též označováni za provokatéry, což bylo, vzhledem k předchozímu akademizujícímu malířství, také pravda, a oni sami o to usilovali – byli v radikální opozici vůči malířství předchozímu, provokovali jeho tvůrce, jeho diváky.