Dojemné bylo, jak museli současní sociální demokraté v čele s předsedou Sobotkou uznat, že kdysi tak populární Gross stál za jejím vzestupem v 90. letech. K tomu by se ještě před pár dny odvážil málokdo z nich, strach o již také bídné volební preference by tu byl oprávněně vysoký. Vždyť právě Grossovy kauzy připomínala pravice se svým tiskem jako jeden z největších hříchů ČSSD. I veřejné mínění Grossovo zázračné zbohatnutí značně pobuřovalo. To se pak někdo oranžový sotva mohl hlásit k faktu, že tento všeobecně pranýřovaný zlosyn byl jedním z našich čelných maskotů...

Především je zajímavé, jak se i tzv. levicoví publicisté vyhýbají reflexi konkrétních projevů Grossovy politiky. Také oni jsou schopní připomínat pouze zákulisní historky o akciích a nejasně financovaném bytu. Samozřejmě, že klientelismus patřil mezi základní znaky Grossova politického stylu, ten však nebyl v tomto směru černou výjimkou.

Jaká ale byla Grossova politika v běžné praxi? Tuto otázku si pravicoví i sobotkovští myslitelé neradi pokládají. Byla totiž vyloženou kapitulací české reformistické levice před rostoucím vlivem neoliberalismu.

Gross se otevřeně stylizoval do pozice českého Blaira, „modernizátora“ a „reformátora“ sociální demokracie, přesněji řečeno – jejího likvidátora. Už coby ministr vnitra se skvěle předváděl při potlačování protestů antiglobalistické mládeže během zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Násilné kroky policie vůči radikálním demonstrantům tenkrát museli odsoudit i mnozí nelevicově smýšlející novináři. Jistě, Gross přece jen přehnaně „dodržoval pořádek“, nicméně o jeho vztahu k občanské společnosti, odmítající diktát jedné pravdy, to leccos napovědělo.