Začněme tedy vznikem vlády. Ten se rozhodne nejevil příliš optimisticky. Zatímco po volbách 2010 aktéři budování nagyovsko-kalouskovské „vlády rozpočtové odpovědnosti“, vítězící nad „paroubkovskou řeckou cestou“, mohli samou radostí prasknout, při čemž jejich nadšení sdílela pochopitelně i pravicová média (drtivě ovládající mediální prostor), předáci velkokapitálu i vždy „správně orientované“ celebrity, v říjnu 2013 už se vítězové takto radovat nemohli. Však se také oficiálním vítězem stala sociální demokracie, jež získala ještě horší výsledek než v roce 2010 (kdy byla taktéž první v pořadí). Se svým potencionálním partnerem, KSČM, opět nezískala dostatečný počet mandátů pro společné vládnutí, a tak byla přinucena po 7 letech pravicových vlád spolupracovat s uskupením ANO, faktickým vítězem voleb, definujícím se jako středopravé a toužícím řídit „stát jako firmu“. Coby další možný koaliční partner se nabízeli vždy účastní lidovci, jak jinak než horliví zastánci církevních restitucích, proti kterým vedla ČSSD jednu kampaň za druhou. Když ještě připočítáme Okamurův xenofobní a rasistický projekt Úsvit, nešťastně diskreditující téma přímé demokracie (které česká levice dosud nedokázala srozumitelně akcentovat), všechny nominálně pravicové či „středopravé“ strany získaly ve sněmovně celkem 117 mandátů. Dost mizerné cifry nejen optikou parlamentní levice, ale všech, kteří předtím usilovně, leč marně bojovali proti drancování státu pravicovými vládami.

Do toho všeho se projevila chorobná pomstychtivost stávajícího prezidenta, s jehož požehnáním se pokusili v ČSSD ujmout moci „lánští pučisté“ v čele s 1. místopředsedou Haškem. Z dnešního pohledu se jeví tehdejší vnitrostranický spor (rozhodující však o osudu země) jako mimořádně komický. V čele delegace „levicových politiků“, tajně jednajících s „levicovým prezidentem“, stál kuriózně Hašek, do té doby se prezentující jako ten „lepší socan“, zavrhující komunisty a ochotný spolupracovat i s pravicí (viz jeho teze před sjezdem ČSSD v roce 2011). Najednou byl však pro TOPáckou pravici nepřijatelný, neboť si dovolil hrát na poslušného ocáska nenáviděného Zemana. O to lepší se očima Respektu a dalších spřízněných médií stal Sobotka, „hrdina posledních říjnových dnů“. Jak dodnes tvrdí řada dienstbierovských fanatiků, právě on společně s Dienstbierem jsou skuteční sociální demokraté se vším všudy, čelící pravičáckému Zemanově agentovi Haškovi. No není k popukání, označuje-li se tak Sobotka, někdejší ministr financí, provádějící soft-verzi pozdějších kalouskovských reforem (se samotným Kalouskem v čele rozpočtového výboru), a dokonce i Dienstbier, nepřímo podporující Kalouskova maňáska Schwarzenberga? Jen málokdo dokázal upozornit na fakt, že sobotkovci i haškovci jsou ze stejného ideologického těsta umírněných „reformátorů kapitalismu“. Rozdíl je snad jen, že Haška má rád Zeman, zatímco Sobotku jakoby levá část pravdoláskařského hnutí.

Každopádně však Sobotka svůj spor (za výrazné podpory médií) s lánskými pučisty vyhrál a potvrdil tak svou pověst politika, jenž dokáže přežít kdejaký zvrat. O tom, že má coby totálně neatraktivní hlavní tvář kampaně skutečně lví podíl na chabém volebním výsledku, se už dále nediskutovalo. Nastal čas vyjednávání s budoucími koaličními partnery (které chtěl jinak zahájit i po trapných lžích zdiskreditovaný kamarád „Putinova agenta“ z Hradu). Obavy, že Babiš půjde do holportu s pravicí, se naštěstí nenaplnily. Babiš není Bártou ani Bursíkem, proto ví, jak nebezpečný krok by to pro jeho „protestní“ hnutí byl. Alespoň v tehdejší době. A lidovci? To by přece nebyli oni, aby nekráčeli s momentálním vítězem.

Zemanofobové přirozeně šířili zvěsti, jak bude prezident při jmenování vlády obstruovat. To se nestalo, neúspěšnou pomstou i nejrůznějšími „virózami“ oslabený Zeman vládu jmenoval, byť se tak stalo celé tři měsíce po volbách. Nutno dodat, že prezidentovy námitky vůči jednotlivým kandidátům na ministerský post byly zcela oprávněné (herec a diplomat Stropnický na obranu, plzeňský právník Chovanec na vnitro). Situace pomalu vyznívala, že Zeman bude po nástupu vlády spíše ustupovat do pozadí, což se ukázalo jako velký omyl.

Již sestavování vlády nasvědčovalo, že vize „státu jako firmy“ (Babiš) zvítězí nad vizí „dobře fungujícího státu“ (Sobotka). ČSSD se nepovedlo prosadit nejen důslednou revizi církevního megatunelu (to by byl pro Bělobrádkovy ovečky čin samotného satana), ale dokonce ani takový základ tradiční reformistické politiky, jakým je progresivní zdanění. Však také klíčové ministerstvo financí poskytli samotnému Babišovi. Buďme ale spravedliví – případná vláda ČSSD s KSČM by jistě nepředložila o moc lepší agendu. Na to jde o strany až příliš programově i personálně impotentní.