Do té doby dělal asistenta - poradce, to znamená lepší sekretářku, Miroslavovi Pochemu, bývalému eurokomisaři, který zmizel v propadlišti slavných eurodějin. Musím objektivně přiznat, že pan Poche byl nominován stranou ČSSD na ministra zahraničí. Naštěstí zdravý rozum pana prezidenta Zemana vyloučil jeho jmenování, přičemž podklady ohledně finančních machinací na Praze 3 mu dodali mimo jiné Piráti.

Strana rozhodla dle starých nomenklaturních pořádků a rozhodla se obsadit do funkce ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Povzdech europoslance Zahradila - proti Petříčkovi byl Lubomír Zaorálek génius. Musím si položit otázku, proč po skoro 30-ti letech od něžné revoluce máme stále slabší a slabší politiky. Je to nepřímá úměra – čím zralejší demokracie tím slabší politická garnitura. Tím se vracíme k zájmu partají, stran a osob ale ne k práci pro občany, pro stát.

Petříčkovy kotrmelce, jsou někdy pro lidi nepochopitelné. Lidově řečeno nevidí si do úst. Jeho kritika zásahu při demonstraci v Moskvě – za prvé, tato demonstrace byla zakázaná, za druhé, mnozí účastníci tam byli dovezeni z Ukrajiny, což nedává smysl, vzhledem k tomu, že se jednalo o komunální volby v Moskvě a za třetí, zásah byl velice korektní. Pan Petříček má asi krátkou paměť - k zásahům ve Francii, které byly velmi tvrdé, stovky lidí bylo zraněno, jedna žena zemřela, se vůbec nevyjádřil. Proč? Protože měl hlavu zastrčenou v análním otvoru prezidenta Macrona, takže nic vidět nemohl. Stejně tak i při potlačení krvavého protestu v Barceloně proti Kataláncům, kdy byly použity tak jako ve Francii gumové projektily, vodní děla, a výsledkem byly opět stovky zraněných, náš ministr zahraničí znova mlčel a bral to jako humanitární formu represe. Asi si vzpomněl na svůj velký vzor, bývalého prezidenta Havla, který popsal bombardování Bělehradu jako humanitární.