Do té doby dělal asistenta - poradce, to znamená lepší sekretářku, Miroslavovi Pochemu, bývalému eurokomisaři, který zmizel v propadlišti slavných eurodějin. Musím objektivně přiznat, že pan Poche byl nominován stranou ČSSD na ministra zahraničí. Naštěstí zdravý rozum pana prezidenta Zemana vyloučil jeho jmenování, přičemž podklady ohledně finančních machinací na Praze 3 mu dodali mimo jiné Piráti.
Strana rozhodla dle starých nomenklaturních pořádků a rozhodla se obsadit do funkce ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Povzdech europoslance Zahradila - proti Petříčkovi byl Lubomír Zaorálek génius. Musím si položit otázku, proč po skoro 30-ti letech od něžné revoluce máme stále slabší a slabší politiky. Je to nepřímá úměra – čím zralejší demokracie tím slabší politická garnitura. Tím se vracíme k zájmu partají, stran a osob ale ne k práci pro občany, pro stát.
Petříčkovy kotrmelce, jsou někdy pro lidi nepochopitelné. Lidově řečeno nevidí si do úst. Jeho kritika zásahu při demonstraci v Moskvě – za prvé, tato demonstrace byla zakázaná, za druhé, mnozí účastníci tam byli dovezeni z Ukrajiny, což nedává smysl, vzhledem k tomu, že se jednalo o komunální volby v Moskvě a za třetí, zásah byl velice korektní. Pan Petříček má asi krátkou paměť - k zásahům ve Francii, které byly velmi tvrdé, stovky lidí bylo zraněno, jedna žena zemřela, se vůbec nevyjádřil. Proč? Protože měl hlavu zastrčenou v análním otvoru prezidenta Macrona, takže nic vidět nemohl. Stejně tak i při potlačení krvavého protestu v Barceloně proti Kataláncům, kdy byly použity tak jako ve Francii gumové projektily, vodní děla, a výsledkem byly opět stovky zraněných, náš ministr zahraničí znova mlčel a bral to jako humanitární formu represe. Asi si vzpomněl na svůj velký vzor, bývalého prezidenta Havla, který popsal bombardování Bělehradu jako humanitární.
Rád bych položil otázku, zda je ministr Petříček důstojným partnerem při jednání s ministrem Lavrovem, který mluví čtyřmi jazyky, je uznávaný ministry zahraničí velkých zemí nebo s ministrem Pompeem, bývalým ředitelem CIA. Tito a další ministři zahraničí prošli vysokou školou diplomacie, dlouholetou praxí ve státní správě, ale mají navíc i obrovské životní zkušenosti, které jsou nedílnou součástí jejich nejen diplomatické praxe. V našich podmínkách mohu vzpomenout ministra zahraničí Stropnického, který studoval v Turecku, Itálii, hovoří šesti jazyky a má dlouholetou praxi v diplomacii.
Přehmaty pana ministra Petříčka - objímal se s bývalým ukrajinským ministrem Klimkinem a pili spolu na bratrství a boj proti despotovi Putinovi, přičemž mu nedocvaklo, že za měsíc to může být úplně jinak, což se taky stalo. Prezident Zelenský vyházel Porošenkovy kumpány, získal většinu v parlamentu a Petříček teď může začít navazovat styky znova, avšak s cejchem směšnosti a diplomatické hlouposti. O uznání banderovců, válečných zločinců, ani nemluvím.
Vraťme se ale na ministerstvo zahraničí, které zapleveluje stranickými funkcionáři Hlaváčkem a Chmelařem. Prostě takový rodinný podnik, protože Chmelař je manžel ministryně Maláčové, Hlaváček, mladý socialista, ještě ani neví, kde je sever, natož aby věděl, kde a jak se dělá zahraniční politika na světové úrovni. Parta hic, práce nic. Hlavně když budeme mít koryta pro své kamarády a příbuzné, přitom je úplně jedno, zda státní správa v resortu zahraničí funguje nebo nefunguje. Opravdu zrůdná zhovadilost.
Musím se ztotožnit s názorem docenta Valenčíka, který se vyjádřil tak, že jednotkou idiocie je jeden Petříček.
Na závěr bych položil otázku – je to škodná? Kdo je ten hlavní loutkovodič?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
