Před brzkým vstupem do dvacátých let je jasné, že ten devatenáctý nebyl klidný. Nešlo ani o lehký rok, co se týká neustávajících útoků na naši civilizaci. Pod přídomkem „naše“ už si rozhodně nelze představit směr, kterým se poměry vyvíjejí na západ od pomyslných hranic. Bohužel totiž už o žádné hranice nejde, zůstaly jen myšlené čáry spojující hraniční body. Žádné ploty, žádné kontroly projíždějících vozidel. Ne, že by se mi po dřívějším stavu tolik stýskalo. Byla to otrava čekat ve frontě, vyplňovat, jestli máme něco k proclení, případně schovávat osobní zlaté řetízky, aby celník nepojal nějaké podezření.

Vůbec nevíme, kdo už u nás gazduje

Přes všechny zmíněné nepříjemnosti jsme ovšem zase měli jistotu, nebo aspoň velkou pravděpodobnost, že se k nám nepozorovaně nedostanou lidé, které bychom tady opravdu nechtěli. Neprošli těžcí zločinci, šílenci, které ani jejich vlastní země nechce, váleční zločinci (ISIL předváděl neuvěřitelná zvěrstva spíš starověkého typu). Teď onu jistotu nemáme. V podstatě vůbec nevíme, kdo všechno se nachází na našem území. Namátkové kontroly policie nic nevyřeší. Zaplatili jsme zkrátka daň za vstup do tzv. schengenského prostoru. Zajímavé je, že sice vypadá jako svázaný s členstvím v Evropské unii, ale právně to tak není. Jsou dosud země Evropské unie, které nejsou v Schengenu (Rumunsko a Bulharsko). Máme ovšem také země, které v Schengenu jsou, v EU nikoli (Island, Norsko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko – od 2008). Švýcarsko není v EU a do prosince 2008 nebylo ani v Schengenu, ale obchodní výměně nic nebránilo. Byla jsem tam v době, kdy ještě nebyli v Schengenu, a cestování probíhalo nerušeně. Jen si chvíli počkáte na hranici, což není nic strašného, zvláště když si na místě můžete hned koupit nějaké jejich čokolády. Naopak Velká Británie dosud v EU je (ještě chvíli!), v Schengenu také, ale má zavedeny hraniční kontroly, a to dlouhodobě. Velká Británie má takovou výjimku, stejně jako Irsko, už od svého vstupu do Schengenu.