Ono je to totiž velmi pohodlné za nic neodpovídat, nevyvíjet žádnou nadbytečnou iniciativu a jen remcat, že je všechno špatné. Politici levicových stran na to navazují a slibují, že tato přání splní. Tím vzniká jakýsi lživý mýtus, že vláda je téměř všemohoucí a pokud nerozdává plnými hrstmi, potom něco zatajuje, krade a žije na úkor „lidu“. Že by snad také občané mohli být zodpovědni za svůj stát, je nepřípustná myšlenka, kterou si nedovolí politik vyslovit ani šeptem, pokud chce být zvolen tímto nezodpovědným davem levičáků. Levičák totiž za nic nemůže, nikdy nic špatně neudělal, vždy se správně rozhodl. Všichni jsou povinováni ho jen chválit a slibovat nápravu křivd na něm spáchaných.

Tato situace ublíženosti vytvářející „blbou náladu“ je výslednicí celého polistopadového vývoje napodobující evropské paradigma „zbožnění jednotlivce“, který má jen práva bez povinností, ale u nás ještě podpořené komunistickým režimem, který nutil lidi se veřejných věcí nezúčastňovat a jen poslouchat. Různá omezení, která stát klade, neobsahují povinnosti vytvářet hodnoty pro stát a zajistit do budoucnosti jeho existenci. Občan má jen dostávat a není jasné, kdo to má garantovat, populističtí politici tvrdí, že oni. Tím utvrzují občany ve falešném vědomí, že na pravidelný příděl pečených holubů shůry mají právo, které není plněno, a oni jsou šizeni. Toto přesvědčení je v levičáckém myšlení trvalé, vůbec nezáleží na životní úrovni, lidé se mohou mít velmi dobře, stále budou mít pocit křivdy a šířit „blbou náladu“. Levicová populistická politika je v pasti, levičáka nikdy neuspokojí a vždy bude špatná. Nejhorší je ovšem „blbá nálada“ na základě neustálé představy o okrádání. K tomu přispívají hádky mezi politiky, ve kterých se vzájemně z krádeží obviňují a nejhorší na sebe plivají. Přitom si nemyslím, že všechno dělají politici špatně. Jenže úspěchy nejsou nikde vyzdviženy.

Zbožnění jednotlivce je virtuální, jednotlivec musí obstát v tržním prostředí a vydělávat. To levičáka vede opět k přesvědčení, že to není správné, vlastně by si měl dělat jen to, co chce, co ho baví, a ty pečené holuby dostávat jako právo. Proto také pošilhává po komunistickém režimu a někdy jej adoruje. Vina je opět „blbá nálada“, tedy přesvědčení, že má dostat ony holuby, kteří nepřichází. Některé nepříznivé společenské jevy levičáctví napomáhají rozšiřovat a udržovat. Tím je především nezasloužená nezaměstnanost a nízké platy. Na tom druhém mají levičáci zásluhu také, protože nepracují v odborech, a na rozdíl od svých dědů, svoje práva nehájí. To je následkem individualistické výchovy a rozkladu kolektivní sounáležitosti.

Levičácký individualismus

Levičáctví doprovází modernistické paradigma jako stín, nelze se ho zbavit překročením, je dáno celou ideovou nadstavbou doby, je odlitkem neomarxistických ideálů. Působí na něj představa o beztřídní společnosti, kde bude „každému podle jeho potřeb“. Tito dnešní lidé nejsou někdejšími dělníky, kteří bojovali za lepší výdělky. Ti tehdejší dobře věděli, že „bez práce koláče nejsou“. Dnešní se nesdružují nějak ochotně v obranných spolcích, aby bojovali. Jsou individualisty stejně jako ostatní občané. Proto jsou tak snadno ovladatelní.

Celou společnost postihl fenomén „odloučení“. Lidé nejsou schopni založit velké politické strany a v nich trvale pracovat, vybírat kvalitní kandidáty na poslance, žít spolkovým životem. Nechali se přesvědčit, že ve stranách pracovat nemusí, stejně tak jako vůbec nic politicky dělat nemusí a hodní politikové všechnu práci za ně odvedou. Potom to dopadá tak, že strany jsou malé a placené sponzory, slouží především lobbistům a oligarchům. Ale dnešní občané tvrdí, že za to nemohou, na rozdíl od svých dědů nevyužívají demokratického režimu a stranické politiky, ve které jedině mohou prosadit svoje zájmy. Konečně ani vlastně neví, co by měli prosazovat. Mnozí ani programy politických stran nečtou a myslí si stále, že za ně někdo něco udělá. To se ještě nikdy nestalo, všechno, prostě všechno, se vždy musí vytvořit prací a vybojovat. Kdo nedělá, nesklízí. To platí i pro politiku.