I když to musím říci velice nerad, pravice si za stav, do kterého se dostala, může z velké části sama. Sebestředná, arogantní a od reality odtržená politika, přinejmenším na celostátní úrovni. Nízká míra koncentrace na skutečné problémy občanů, naopak přílišná na vlastní prebendy. Toto vše (avšak zdaleka nejen) jsou příčiny stavu, kdy se dnes těší významné podpoře veřejnosti hnutí, které samo sebe definuje, či aspoň dlouho definovalo, jako apolitické, a které z pohledu klasického politického vymezení je označováno jako populistický subjekt, přičemž úspěch Sociální demokracie, tedy tradiční levice, je dán spíše setrvačností, než skutečnými zásluhami této strany.

Pokud se na parlamentní úrovni pohybují dvě strany, které se označují jako pravicové, pak jedna z nich je v současnosti fakticky reprezentována ukřičeným, arogantním, stárnoucím politikem, který se utápí ve vulgaritách, a který, a to je důležité, v žádném případě nezastupuje drobné podnikatele, střední třídu, maloburžoazii, tedy ty, které by pravice měla zastupovat především. Na druhé straně je zde ODS, která, obávám se, stále ještě žije ve vzpomínkách na časy, kdy její popularita přesahovala čtvrtinu všech voličských hlasů, a kdy pouhá tenisová raketa otce – zakladatele, vyhrávala volby, přičemž otázka, která se v ní řeší, nezní, co můžeme udělat pro budoucí úspěchy, ale jak dosáhnout toho, aby se tyto časy vrátily. Že s takovou nepořídí nic je nabíledni.

Přitom ale politický prostor pro tradiční pravici existuje, a dokonce léčba, která jí může prospět, není nikterak komplikovaná. Pokusím se jí formulovat v několika jednoduchých krocích.

1.       Pravice musí přestat hledět do minulosti, a přestat věřit v duchy