Americký prezident reagoval na otázku reportéra na pondělní tiskovce po jednání s japonským premiérem. Jeho předchůdci se takové odpovědi dokázali vyhnout, protože americká zahraniční politika od roku 1973 oficiálně respektuje ideu jedné Číny. V době, kdy se k tomu prezident Richard Nixon zavázal, dokonce následovala výměna v Radě bezpečnosti, odkud odešel Tchajwan (Čínská republika) a byl nahrazen kontinentální Čínou (Čínská lidová republika).

Bidenův výrok představující změnu amerického postoje prý zaskočil i část americké delegace v sále. Jak připomínají New York Times, v minulosti Spojené státy sice varovaly Čínu proti užití síly vůči Tchajwanu, ale ponechávaly otevřené, jak daleko by šly, kdyby se ostrov ocitl v takové situaci.

Pozadí této změny postoje americké administrativy (nebo jen samotného prezidenta??) mi trochu odhalily české ekonomické analýzy z projektu Kudy z krize, které se odehrávají daleko mimo hlavní proud. Zaznamenal jsem v nich zajímavou úvahu, že pro Spojené státy je případný vleklý konflikt na Ukrajině atraktivní nejen kvůli příležitostem pro americký plynařský nebo zbrojní průmysl, ale hlavně, že může rozvolnit partnerství Ruska s Čínou. Ta je tím hlavním soupeřem, protože roste a vydělává rychleji. Posiluje postavení, ve kterém může brát stále menší ohledy na udržování světové nadvlády USA.

Pro nás je důležité, že klíčovým hospodářským partnerem Číny v Evropě je Německo, proto by mohlo být dalším na řadě. Kdyby se zpřetrhaly i tyto vazby, jednalo by se o citelné oslabení Říše středu. Jenže to by zároveň přineslo příslovečné „collateral damage“, které by mířily Česku přímo na komoru. Naše obchody s Čínou se odehrávají především jako subdodávky německých finalistů, bez nich tam toho udáme jen minimálně. Větší podíl přímého kontaktu máme v platformě nových členů EU 16 + 1, která jedná s Čínou společně. Ta už je taky na ráně, zaútočil na ni lidovecký poslanec Ondřej Benešík a prohlásil, že bychom tam neměli dělat „užitečné idioty“. Škoda, že neupřesnil, kam řadí sebe.