Je to ještě větší boj než mezi politiky, kteří se snaží usměrnit své ovečky těmi nejtěžšími triky ze svého repertoáru. A že sahali hluboko do kapsy - Ben Johnson líbal britskou rybu, kterou už těm žabožroutům nedá, David Cameron oblétal hloučky přesvědčených v helikoptéře – ale mluví ta fotka, ne to setkání. Nicméně největší maso se odehrává mezi agenturami pro výzkum veřejného mínění, které pracují s nožem na krku. Při posledních volbách ukazovaly politickou scénu jako téměř vyrovnanou, dalo by se říci hratelnou, a tak jim unikl doutnající masakr, který pak čekal na labouristy. Teď už by se neradi tak strašně sekli. Jednou je chyba, dvakrát je zvyk. Nebo totální neschopnost. A hlad.

Jenže jak nakouknout lidem pod čepici, co v té hlavě nosí? Nebo zní otázka jinak? Jak prodat koupený výsledek, čísla, která si někdo přeje a byl by rád, aby se prostřednictvím cinklých průzkumů dotlačila až do skutečnosti? Ale co mají dělat ti svatí? Jak lidi přesvědčit, že nám jde opravdu jen o vědu, pravdu, a nic než pravdu, i kdyby to vypadalo jako bláznovství? Takhle se třeba měnila metodika oficiálního Národního centra pro sociální výzkum, aby zjistilo, že na rozdíl od ostatních, oni vědí, že vyhraje Zůstat s převahou 53 procent.

Nádherný rozbor úskalí průzkumů si schovala na hluchý čtvrtek, kdy už je to jedno, komentátorka Financial Times Kate Allenová, která téma sleduje od začátku do roztrhání těla. Probírá vliv novinářů, techniky, agentur, vzdělání respondentů či chyby a úletů. Je to lepší čtení než celý Brexit.

Novináři se občas chovají jako stádo, vyhledávají to, co chtějí (to mohu potvrdit, jsem hujer, dávám přednost v Británii setrvání, v USA Sandersovi, každý jsme holt ňáký, ale hezké to není). Když se novinářské stádo rozeběhne, jdou průzkumy za ním, lidé častěji zopakují, co četli v novinách. Ale zkoumání Britské rady pro výzkum mínění nepotvrdilo, že by novináři vytvářeli stáda úmyslně.