Stačilo prvních pár hodin po vítězství Brexitu v referendu, aby si Britové uvědomili, do čeho se to hrnou, a že to vlastně nechtějí. Podpisují se petice za obnovu hlasování (ale ty původně připravili zastánci Brexitu, pro případ, že by nepatrně prohráli). Ve Skotsku se otevřeně mluví o dalším pokusu o odtržení, v Severním Irsku zase o sjednocení Irska. Dokonce i v Londýně zaznívají hlasy, že hlavní město a jeho City chtějí v EU zůstat, protože zjistili, že s odchodem přijdou i „evropský pas“ pro volné rozvíjení obchodů na území EU. Pondělní zahájení na finančních trzích to potvrdilo pokračováním v poklesu, který už je větší než při vypuknutí finanční krize před osmi lety.

Nejen poražený premiér David Cameron, ale i hlavní strůjci odchodu proto nyní hledají cesty, jak maximálně oddálit zahájení formálních kroků k vyvázání z evropských smluv. Postup je definován v jejich článku 50, který je pro tento případ přípraven, byť jej zatím nikdo nepoužil. Britští politici nyní vycházejí z představy, že by jej mohli obejít a napřed něco vyjednat neformálně, čímž myslí zachování všech výhod jednotného trhu bez povinností členství v EU.

Brzy se však ukáže, že tohle je další z řady iluzí, na kterých byl Brexit postaven. Až v pondělí večer premiér Cameron v Bruselu vyloží kolegům na jarním summitu, jak si to představuje, jeho působení na této úrovni skončí, v úterý už se bude jednat bez něj. Tedy bez Britů. Zároveň se ukazuje, že článek 50 určuje nejen dvouletou lhůtu, ve které se má případný evropský rozvod vyjednat, ale vyplývá z něj i to, že pokud dohoda během dvou let nevznikne, partneři se rozcházejí bez dohody. Lze tedy pochopit britský zájem na oddalování začátku formálních jednání, avšak jejich evropští partneři zase mají dost důvodů pro to, aby neměli o průtahy zájem.

Jednání s Brity musí být tvrdé, aby se odradili případní následovníci, kteří už se hlásí o slovo ve Francii, Nizozemí, Dánsku, skoro všude. Dokonce i český premiér Bohuslav Sobotka varoval před vlnou evropského separatismu, což nemířilo jen kamsi přes hranice. Dnešní vlády přitom separatisty vnímají nejen jako programového nepřítele, ale také jako sílící opozici, která by je mohla snadno vystřídat. Rozhodně ji nepodpoří ukázkou toho, jak je takový postup výhodný. Snaha německé kancléřka Angely Merkelové (CDU) přibrzdit rozjetý vlak může být voláním do prázdna. Stejně tak závěr ministra financí Wolfganga Schäubleho, že „doba velkých vizí v Evropě skončila“.

Vizionáři zdaleka nejsou mrtvi. Vidí, jak se Evropa drolí, ale pak je třeba zasáhnout. Jeden možný zásah připravili Jean-Marc Ayrault a Frank-Walter Steinmeier, francouzský a německý ministr zahraničních věcí, jeden socialista, druhý z SPD, když na deseti stránkách nabídli plán federalizačních kroků, které budou radikálnější v eurozóně a budou mít prvky dobrovolnosti. Má to být otevřené i dalším zájemcům. Takhle o něm informuje agentura Reuters, která měla příležitost do dokumentu nahlédnout.