Plyn možná v Česku nebude v zimě žádný, nebo skoro žádný, protože plné zásobníky patří zahraničním společnostem. Zato elektřiny máme dost a bezproblémově vyvážíme. Plyn se při její výrobě prakticky nepoužívá. Přesto je cena elektřiny odvíjena od toho, jako kdyby se všechna vyráběla z nedostatkového plynu a ještě někde v drahém zahraničí. Krize tedy nevznikla z nedostatku, ale z absurdního nastavení trhu. Není to příroda a dá se s tím něco udělat. Je vláda ochotná a schopná prosadit změnu?
Uvedeným problémem se zabývá mimořádně zasvěcená analýza pod výmluvným názvem Elektřina se nevyrábí na burze. Trojice autorů Ing. Hynek Beran, doc. Ing. Lubomír Lízal, PhD. a Ing. Jiří Michalík je spojena s pracovišti jako jsou České vysoké učení technické, Český institut robotiky, informatiky a kybernetiky a Fakulta elektrotechnická, Asociace energetických manažerů a Česká společnost pro energetiku. Jsou to lidé, které je třeba brát vážně. Jejich příspěvek jsem přebral od Vlka, kterému to někdo doporučil z Parlamentních listů, ale tam jsem to přes všechny pokusy nenašel. Nicméně nic lepšího jsem na dané téma zatím nečetl. Doporučuji to každému. To podstatné je vysvětleno nad slunce jasněji, ale někde jsem tomu přecejen pomohl drobnými editačními zásahy. (ZDE)
Hlavní sdělení je následující:
Jestliže elektřiny máme více než potřebujeme a plyn nemáme, zatímco jiní mají, lze uvažovat o výměně naší přebytečné elektřiny za plyn.
Česká elektřina se vyrábí z uhlí a jádra, takže ani drsné vyhlídky letošní zimy na přebytku české výroby nic nemění. Pokud jde o elektřinu, není proto vůbec žádný důvod k nějakým zběsilostem, ty jsou pouze důsledkem spekulace a hrabivosti subjektů mimo oblast výroby. S plynem je to horší. Pokud nebude, je jedno, jak si doma nastavíte termostat, topit se nebude. Státní hmotná rezerva vystačí v mrazech týden. Když doma a v úřadech něco ušetříme drkotáním zubů, vydrží o pár dní déle. A co potom?
Při rozumných cenách elektřiny by se dalo trochu topit aspoň v jedné místnosti olejovým radiátorem nebo nějakým fučíkem přes topnou spirálu, pokud není přímotop nebo tepelné čerpadlo. Kde to ale shánět na poslední chvíli? A kdo si to bude moci při dnešních cenách dovolit?
Hlasoval/a byste jako poslanec/poslankyně pro vyslovení nedůvěry vládě?Anketa
Hrozí skutečný nouzový stav, kdy půjde o přežití. Je tu ale paradox: “Na jedné straně limitujeme teplotu v místnostech a na straně druhé nelimitujeme cenu burzovních překupníků.“
Uvedení odborníci proto přicházejí s následujícím návrhem:
„Na „nasycení“ celého národa (domácností) je zapotřebí pouze jedna ze dvou našich jaderných elektráren. Státní společnost ČEZ má exportní možnosti pouze na jednu z těch dvou, ale tu druhou proto nezastaví. Stačí tedy lidem rozdělit za rozumné peníze domácí elektřinu vyrobenou levně v národních elektrárnách a ekonomicky to narovnat. Ty elektrárny patří většinově českému státu, a ne zahraniční burze, jejich produkci je tedy možné při troše rozumné diplomacie vyměnit za jiné nedostatkové komodity, a ne si je zdražit a vyprodat.“
Kdo za to může? Nejsnazší je obvinit Brusel. Jenže ono je to jinak. Tuhle pasáž dám proto šířeji“
„Vystupme z Evropy?
Ne, buďme Evropané a chovejme se v jako jiných zemích, a ne jako malý národ v područí burz a politiků nezodpovědně tolerujících nebo i podporujících zvyšování rizika energetické chudoby.
V oblasti elektřiny jsme energetickou velmocí uměle zavádějící energetickou chudobu, které bychom se mohli účinně bránit, jako to dělají v jiných zemích. Česká republika má stále nadprodukci vlastní levné elektřiny, ale ve srovnání s kupní silou má nejdražší ceny v Evropě. Ochranu spotřebitele nechali naši politici nahradit diktátem zahraniční burzy. Zodpovědná autorita (ERÚ) nekoná svojí funkci ochrany spotřebitele. V oblasti zemního plynu jsme jednou z mála malých evropských zemí závislých 100 % na ruském zemním plynu. Česká republika je pak jedinou evropskou zemí, která nemá s nikým dlouhodobý kontrakt na zemní plyn. Pokud je v Evropě druhá takové země, bylo by asi dobré, aby nám naše politická reprezentace ukázala takový příklad.
V opačném případě vyvolává situace reálnou obavu odborníků, že jsme se transformovali do rizikové země okupované ruským plynem dodávaným překupníky bez dlouhodobého kontraktu, která u toho lehkovážně zdražuje a rozprodává levnou domácí elektřinu pro vlastní lidi na německé burze a nechává ji draze nazpět předprodávat vlastním rodinám, nemocnicím, a likviduje s tím průmysl. Optimální řešením v takové situaci by přeci bylo dát v tuzemsku elektřinu za přijatelné ceny a uvedenou nadprodukci elektřiny:
- draho prodat nikoliv burze;
- anebo ji vyměnit se sousedním státem za zásoby ruského plynu;
- a v případě nouze ji použit na teplo v zimě.
Není jisté, zda můžeme zemní plyn na našem území zodpovědně považovat za strategickou rezervu České republiky, protože v případě, že patří německým obchodníkům, je považován za strategickou rezervu německou. Podobně není možno ani v situaci, kdy nevíme, jestli nebudeme potřebovat přebývající elektřinu na topení, ji slibovat s vládními garancemi na spekulativní burzovní operace (finanční futures). Pak bychom dopadli tak, že při použití elektřiny pro krizové vytápění bychom to museli s podporou státu z našich daní spekulantům zaplatit, a pak přemýšlet, jak je složitě zdanit „válečnou“ daní.“
Tolik ze zmíněného příspěvku Elektřina se nevyrábí na burze. Raději si ho přečtěte celý sami.
Základem je tedy fakt, že české elektřiny je přebytek a vyvézt se dá jen část, víc dráty nedovolí. Přesto je přeprodávána do zahraničí fakticky veškerá česká elektřina, a my pak platíme „německé ceny“. Když to přepočteme v paritě kupní síly, která bere do úvahy naši cenovou hladinu, platíme dokonce o polovinu víc než Němci, snad nejvíc na světě. Je to důsledek finančních spekulací - elektřina zůstala doma, ale cena je zahraniční.
Lubomír Lízal se k tématu vyjadřoval i jinde. Všimněme si příspěvku, kde se zabývá způsoby, jak vyřešit hlavní problém, a sice jak oddělit domácí a zahraniční trh s elektřinou. Pomůže nám, když budeme věnovat pozornost fyzikálním vlastnostem těchto obchodů. Autor je kreativní, a tak nabízí hned celou šňůru nápadů. (ZDE)
První, zavést exportní povolení na elektřinu a tato povolení prodávat v aukci nejvyšší nabídce. Prodával by je stát a vyhrál by zájemce s nejnižší marží. Obrovitý rozdíl mezi českou a zahraniční cenou elektřiny by tak plynul hlavně do státního rozpočtu. Kdyby bylo povoleno vyvážet jen elektřinu z uhelných elektráren, prodejci do zahraničí by k tomu nesli i náklady emisních povolenek. Doma by se tak elektřina prodávala za cenu, která by byla odstíněna od bohatších zahraničních trhů.
Obdobný výsledek by podle Lízala přineslo zavedení jednotné protistrany, čili státní monopol na zprostředkování prodeje elektřiny od výrobce k distributorům. Výrobci i distributoři by směli obchodovat jenom s tímto státním prostředníkem. Ten by mohl nasadit rozumné domácí ceny a sklidil by zároveň vyšší ceny z exportu, byť ne tak vysoké, jako když se obchodníci předhánějí v aukci.
S vyhlídkou toho, že česká vláda není ochotná ani schopná něco takového v Bruselu vyjednat, Lízal nabízí praktičtější ústupovou variantu. Vzhledem k tomu, že dráty dovolí reálně vyvézt jen část vyrobené elektřiny, lze postupovat podobně, jako se postupuje u plynu, kdy každý přesun suroviny musí mít nejprve zajištěnu kapacitu plynovodu. Lze tedy požadovat, aby elektřina směla být prodána do zahraničí jen po předchozí rezervaci potřebné kapacity přenosové soustavy. Nešlo by tak prodávat jako dnes, i bez fyzického přenosu, takže všechno tam a zpátky. Uvedená přenosová kapacita je sice o něco větší než je český přebytek výroby elektřiny nad domácí spotřebou, ale vliv zahraničního trhu by se přesto prudce snížil. Navíc se tam otevírá okénko pro případné aukce exportních přenosových kapacit, kde by kasíroval státní ČEPS, tedy znovu státní rozpočet.
Lízal pak posuzuje návrh vlády na rozdělení ČEZ, kdy státem plně kontrolovaná část bude prodávat jen lokálním distributorům pro české koncové uživatele za netržní nízké ceny. To je naopak návrh jak se zadlužit a prodělávat. Stát by se totiž musel napřed vypořádat s minoritními akcionáři. Takže by to znamenalo obrovské náklady a ve srovnání s předchozími variantami nulový výnos. Odkup podílů minoritních akcionářů by se dal obejít, kdyby stát ČEZ nařídil cenovou kontrolu v režimu výjimečného stavu. Pak by však musel minoritním akcionářům kompenzovat ušlý zisk, což by také nebylo levné.
Ve vystoupení při jiné příležitosti Lízal navrhl také redukovaný model nižších domácích cen: dát lidem, firmám i úřadům polovinu loňské spotřeby za minulé ceny, a teprve cokoliv půjde nad tuto hranicí pak za ceny současné.
Tento systém tarifu by podle něj motivoval ke snížení spotřeby energie: „Na polovinu se nikomu snížit nepodaří, lze dosáhnout úspory jedné třetiny či jedné čtvrtiny energií.“ (ZDE)
Při této příležitosti Lízal podal výklad ještě k dalším problémům:
Role zemního plynu
„Původní úvaha hlavně Německa jako ekonomického lídra EU byla prostá. Ukončíme provoz jaderných elektráren a masivně zainvestujeme do výstavby OZE, tedy nových větrných a solárních zdrojů. A plynové elektrárny budou vyrovnávat kolísavé dodávky OZE. Takže plyn se stal naprosto nezbytným pro výrobu elektřiny a pro zajištění stability rozvodné soustavy. Kromě vyrovnávání nepravidelných dodávek OZE má ale dnes plyn ještě jednu roli. Tím, že jsou plynové elektrárny dneska tzv. závěrnými elektrárnami i v běžném základním provozu, tak při obchodování na energetické burze určuje cena plynu i cenu elektřiny. Má teď mnohem větší vliv, než dotační nástroj pro OZE, kterým jsou emisní povolenky.“
Tržní prostředí
„Já si tedy nemyslím, že tržní prostředí v elektroenergetice bylo pro nás vždy výhodou. Rozhodně to ovšem bylo výhodné pro naše výrobce, kteří mohli prodávat elektřinu s vysokou přidanou hodnotou. Ale český spotřebitel i v minulosti nakupoval elektřinu za „německé ceny“. To mělo však i pozitivní efekt. Relativně vysoká cena vytvářela přirozený tlak na úspory a efektivitu. S razantním zdražením plynu se tento cenový rozpor neudržitelně prohloubil a pro třetinu českých domácností se tlak na úspory mění na otázku přežití. A to nejen pro občany, ale i pro firmy. Ani ty nemohou úspěšně podnikat s násobně vyššími cenami energií proti konkurenci.“
Emisní povolenky
„Za současných podmínek je trh s emisními povolenkami irelevantní. Protože závěrnými elektrárnami jsou plynové elektrárny, ty určují cenu silové elektřiny. A cena plynu je tak vysoká, že v ní emisní povolenka nakonec hraje jen malou roli. Takže pokud by trh s povolenkami zůstal v současné podobě, tak povolenky budou jen nástrojem jak dodatečně danit uhelné elektrárny. Nebo pak je možné přijmout myšlenku, kterou už před několika lety navrhovaly členské země EU, kterým se nelíbila německá cesta, tedy zejména Francie, Itálie a Španělsko. Podívejme se, za kolik vyrábíme elektřinu v každé zemi, tu vezměme jako férovou domácí cenu, ten zbytek si pak obchodujte, jak chcete.“
Jádro
„Jaderná elektrárna je pojistka energetické bezpečnosti a stability soustavy. A jestliže je cena jaderné elektrárny čtvrtinová oproti nákladům, které za dvacet let vložím do dotací solárních elektráren, tak se ta pojistka do zdroje, který má životnost 60 let, určitě vyplatí. I když ten Temelín nebo Dukovany dnes zrovna nepotřebujeme.“ (ZDE)
Můj komentář
Poslední myšlenka si zaslouží komentář. České obnovitelné zdroje jsou historicky extrémně drahé, ale to není vlastnost technologií, ale české politiky. Byly to české úřady, kdo nastavil nejvyšší dotace solárů na světě. Byl to lstivý plod nepřátelství k těmto zdrojům. Extrémní dotace měly znechutit soláry občanům, kteří je nemají (ani mít nemohou, od roku 2011 se instalace fotovoltaiky na deset let fakticky zastavila), ale platit je musí. Přehnaná podpora solárů byla podvodem tehdejší politické reprezentace, která se napakovala, a pak tvrdí, že obnovitelné zdroje jsou dražší než jádro, které nás spasí.
Náklady za dvacet let dotací do českých solárních elektráren mají činit asi bilion korun. Přesně to nevím, ale kdo by se tady patlal s drobnými jako je pár miliard. Má-li stát jaderná elektrárna čtvrtinu, mluvíme o nějakých 250 miliardách korun. Avšak jen na výstavbu. To nejsou úplné náklady. Nezapomínejme, že jádro bude potřebovat dotace na provoz. Máme už zákon o podpoře bezemisních zdrojů, podle kterého by elektřinu z jaderného zdroje vláda dotovala, kdyby vznikala s vyššími náklady než je cena na trhu. Bez státní pomoci se nová jaderná elektrárna nedokáže sama zaplatit.
Předpokládané ceně jaderné investice se přitom nedá věřit, protože všechny stavby jaderných elektráren v západních průmyslových zemích se protáhly a zároveň nejmíň dvakrát prodražily (Temelín taky). Nevíme zatím, jak se má výstavba nových jaderných bloků financovat, ale vládní úvahy o tom, že by se ČEZ zestátnil cestou vykoupení minoritních akcionářů, otevírají cestu k tomu, že se to postaví za peníze státu. To je hlavní důvod, proč Fialova vláda podporovala nesmyslnou hrabivost ČEZ a jeho supervýnosné hrátky s lipskou burzou a sama s cenami energií nic nedělala, protože potřebuje na tento výdaj našetřit.
Proto jsme nejzpozdilejší v rozvoji obnovitelných zdrojů a ignorujeme evropské směrnice, které jsme na evropské úrovni schválili, směrnice nabízející energetickou decentralizaci a svobodu prostřednictvím komunitních energetik a občanských energetických sdružení. Doma je prosazován přesně opačný trend – i obnovitelné zdroje mají být budovány jako součást centralizované energetiky, aby si občané moc nevyskakovali. Centrální zdroj navíc představuje koncentrované peníze. To má své výhody, jak by vám vysvětlili třeba politici STAN. Na rozptýlených, decentralizovaných zdrojích by se jistě taky dalo něco trhnout, ale je to moc veřejné, zatímco obchodu svědčí spíše diskrétní jednání.
Nepřehlédněme také trend, že jaderné elektrárny jsou stále komplikovanější a dražší, a tak vývoj nákladů na výrobu elektřiny z jádra obecně roste, zatímco ceny technologií obnovitelných zdrojů klesají a začínají se vyplácet i bez dotací. To musíme uvážit, když posuzujeme další Lízalův argument, že jaderná elektrárna představuje energetickou pojistku na 60 let. Ve skutečnosti jde o pojistku, že s jádrem budeme mít elektřinu následujících 60 let stále dražší ve srovnání s těmi, kdo se jaderné pasti vyhnou, a ani k tomu nebudeme potřebovat žádné krize. Přitom – jak sám říká – nové bloky v Temelíně nebo Dukovanech „dnes zrovna nepotřebujeme“.
Za pozornost stojí i úvodní věta, že „jaderná elektrárna je pojistka energetické bezpečnosti a stability soustavy“. Tvrdil to na jaře, ještě předtím, než extrémní sucho (prý největší za 500 let) vyřadilo francouzské jaderné elektrárny z provozu, protože v řekách není voda na chlazení. To poslalo další vlnu do stávající energetické krize, protože Francie byla významným exportérem elektřiny. Takže v podmínkách klimatických změn může jádro energetické systémy pěkně rozhodit, pokud není zálohováno. Protože se však jedná o obrovské elektrárny, musí být zálohy také obrovské. S těmi se mimochodem v nákladech na posílení jádra v systému nepočítá. Přesněji, odborníci s nimi počítat musí, ale v propagaci zářných zítřků se na ně zapomíná.
Pokud jde o nejbližší zimu, musíme samozřejmě počítat jen s tím, co máme. Sněmovna chce energiím věnovat zvláštní jednání. Vláda v předsednické funkci svolává zvláštní zasedání EU. Česká veřejnost napjatě čeká, jestli se někdo probudí a začne řešit krizi, která – jak nám odborníci potvrzují – je naprosto zbytečná. Nemluvě o zbytečné ukrajinské válce, nemohu si odpustit. V září si poprvé uvědomíme, že k zimě je už blízko. Občané nemohou tolerovat vládu, která je ožebračí a nechá zmrznout.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
