Finále prezidentských voleb ve Spojených státech bude samozřejmě provázet řada televizních soubojů mezi kandidátkou Demokratické strany senátorkou Hillary Clintonovou a kandidátem Republikánské strany, realitním magnátem Donaldem Trumpem. Budou o to zajímavější, že značná část voličů Demokratické strany se ke Clintonové nechce hlásit, protože si přáli Bernie Sanderse. A nemenší část Republikánů, zejména těch z horních pater, je z Trumpa přímo zoufalá. Oni sami jsou často taky zoufalci, takže to terén nikterak nezpřehledňuje. Nicméně z televize by mohl vypadnout nějaký jednoduchý obrázek, který voliče nasměruje k těm správným urnám. A na tom se teď pracuje.
Clintonová zbrojí na Trumpa za pomoci vědy. Experti na psychologii mobilizují své mistrovství a snaží se nadělat z této nepostižitelné bytosti něco hmatatelného, zhmotnit plyn do kuličky. Pokoušejí se vytvořit Trumpův profil, na kterém se dá studovat, jak bude reagovat na různě kalibrované jedovky. Tráví čas nad záznamy z Trumpových vystoupení, pouští si zpomalená gesta, podtrhávají věty, počítají výskyt slov, hledají skrytý nebo posunutý význam, měří reakční časy a lokalizují zranitelná místa. Tvoří, trpí, tápou, řeší.
Trump sám na to dlabe. Zprávy z Trumpova tábora, soustředěné na stejnou příležitost, ukazují, že šéf přípravu odmítá, nechce, aby působil dojmem, že z něj lezou naučené věty. Spoléhá na to, že ho něco napadne. Vychází z teorie, že jeho nejlepší zbraní je Clintonová sama. Houby záleží na tom, co teď říká. Důležité je, co udělala jako ministryně zahraničí, co za ní zbylo v Iráku nebo v Libyi. Je tu také její závislost na příspěvcích z Wall Streetu a nadbíhání nadnárodním korporacím, které vyvážejí pracovní místa za hranice USA. Útočí na sebe sama.
K čemu profily osobností? Politika nestačí? V jednom z rozhovorů dokonce Trump slíbil, že on sám osobní „spíše nebude“. Ale pozor, ať si Hillary moc nehraje! „Jestli mne vyšije, uvidíte, co se stane,“ slibuje mnohoznačně. Dá se tušit, že pak začne probírat, jak to chodí u Clintonů doma a co že dělal táta s Monikou Lewinskou.
Máma by raději věcnou debatu a fakta. Jenže takhle si může popovídat jinde. Tady musí nacvičit souboj s mistrem wrestlingu. Její tréninkové možnosti jsou však srovnatelné s rozkreslováním variant poloh nohou po odrazu ze startovních bloků, aby porazila Bolta. Chce Trumpa utopit v zákrutách souvislostí? V jeho vlastních nepřesnostech a chybách, se kterými si neláme hlavu? A všimnou si toho diváci? Nebudou naopak tleskat, když ji Trump po chvilce vlídného pozorování přeruší bezmocným rozhozením rukou a poznámkou přímo do publika: „A po tom všem nám chce tahle dáma ještě radit…“
Jen v pátek strávila kandidátka Demokratické strany hodiny nad stohy výzkumu a taky při nácviku debaty se stínovým Trumpem, hlásí zdroje z New York Times.
http://www.nytimes.com/2016/08/30/us/politics/hillary-clinton-donald-trump-debate.html?ref=politics
Je to hrozná dřina, včetně toho, koho najít, aby hrál Trumpa. Musí to být někdo, kdo přetéká sebedůvěrou, skáče z problému na problém a spoléhá na své charisma. Musí však také přesvědčivě sehrát i to, jak padá do pasti detailů jednotlivých politik, kterými ho Clintonová zavalí.
Nabízely se různé varianty. Republikánský poslanec Joseph Crowly z newyorské čtvrti Queens, kde Trump vyrůstal, by mohl ztvárnit subkulturu místních realitních magnátů. Ale to by možná líp zvládl milionář Mark Cuban. Byl by tu také James Carville, který zpracovával strategie pro Billa Clintona a je pověstný schopností opřádat druhé svými rozvětvenými plky. Problém je v tom, že žádný z nich nebude ochoten vpálit Hillary Clintonové do očí něco opravdu nepříjemného.
Nezkusíme raději někoho z komiků? Co takhle Jon Stewart, který si tak krásně dělával televizní prču z George W. Bushe?
Jenže doba se změnila. Vláda demokratického prezidenta Baracka Obamy, jejíž byla Clintonová součástí, jistě zaznamenala řadu úspěchů v domácí politice, jako je třeba prosazení (téměř) všeobecného zdravotního pojištění nebo relativně rychlé zvládnutí finanční krize. Jenže právě v zahraniční politice, kterou měla na starosti Hillary Clintonová, převzala štafetu monopolárního světa, tedy toho nejhoršího od George W. Bushe. A z toho se moc srandy nevyvaří.
Končí nejen monopolární svět, ale celý koncept globalizace, kdy rozhodují výlučně zisky nadnárodních korporací, a kdy je vývoz zboží nahrazován dovozem bídy ze zemí s nejnižšími pracovními náklady. Tady se teď Clintonová zkouší trochu vymezit, ale nijak rozhodně.
Něco se možná odehrává pod rozlišovací schopností politiků, jako je nárůst příležitostí pro zmenšování výrobních kapacit a šance pro budování místní ekonomiky, ekonomiky krátkých vzdáleností, která využívá místních zdrojů a taky místní spolupráce, zejména družstevní formou. Ale někde už politici pochopili, že by je přehlížení problémů smetlo.
Tohle nám hlásí třeba zhroucené jednání o transatlantické smlouvě TTIP, která měla ty staré, hnijící poměry zakotvit. A měla je zakotvit co nejdéle a hlavně co nejnákladněji, protože každé zlepšení práv zaměstnanců, ochrany zdraví či spotřebitele v Evropě by se muselo vykoupit drahými a dost nerovnými arbitrážemi s americkými právníky, na které nikdo nemá. A právo neradno zaměňovat se spravedlností.
Ani Trump není jasnozřivým prorokem budoucnosti a jeho miliardářské zázemí ho zakotvuje jinde, než by čekal volič, který volá po změně. Nicméně jeho instinkty jsou spolehlivější. Realizaci politik asi ponechá jiným, ale pozorně pozoruje, co lidé berou bez ohledu na dost jednostrannou propagandistickou palbu médií. Politika hegemonie je už na síly USA, je to iluze, kterou pak američtí občané platí všude tam, kde se nedostává nějakých veřejných služeb nebo je umlčována pestřejší debata o možných budoucnostech.
Berou názor, že Amerika může být velká tím co je, ne tím, co vnucuje druhým. Měla by se víc soustředit na sebe a věřit v práci a v přirozené budování vztahů na rodinném a místním základě. Občané by neměli být vytrženými, izolovanými, osamělými dodavateli moci pro zájmové skupiny, které vidí ve zbraních a zabíjení jen zboží a zisk jako všude jinde. A jednotlivé tvůrce politiky nelze posuzovat podle toho, co říkají (po dlouhém nacvičování se štáby poradců), ale musí se přísně hodnotit podle toho, co dělají. Uvidíme, jestli právě tohle bude hlavní zpráva z letošních voleb amerického prezidenta.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
