Sněmovna schválila návrh ústavního zákona o zbraních a střelivu, oděného jeho iniciátorem, ministrem vnitra Milanem Chovancem do kabátu bezpečnosti republiky, a poslala jej do Senátu. Sněmovní třetí čtení, obvyklé vyzobávání hnid z projednávaných paragrafů, se tentokrát odehrávalo ve vzrušené atmosféře, jakou zachycuje Maroldovo panoráma na holešovickém výstavišti. Kam pohlédneš, tam Karlův most se statečnými Pražany krvácejícími za matičku při nájezdu cizáků.

Kdo se dokázal oprostit od vlasteneckého dusna, kterému chyběly jen oholené hlavy (k tomuto kroku se odhodlali jen nemnozí), ten viděl, že návrh je čirá pakárna. Je to předstírání zájmu o občany ve věci, která se dobře slibuje, protože je zadarmo. Je radost nabízet – slovy poslance Romana Váni (ČSSD) – tento „vysoce symbolický vzkaz pro naši veřejnost, že tento stát je na straně svých občanů“. Jde jim o život, ale Evropská komise by je chtěla „odzbrojit“… (Více ZDE)

A co udělá stát pro ty občany, kteří ozbrojeni nejsou? Proč stát raději neukáže, že je proti přeměně bídy ve zlatou žílu soukromých exekutorů? Nebo proti mzdové hladině, která je násobně nižší než u sousedů? Nebo proti tomu, že všechny banky jsou v zahraničních rukou a nikdo nemá zájem na rozvoji českých regionů? Na to síly nemá? Do toho se mu nechce? Nebo jsme už na tom tak špatně, že budoucnost si můžeme jen vystřílet?

Vynořují se i další otázky. Je tu inspirace ze Spojených států, kdy se obhájci ústavního práva na téměř neomezené ozbrojování, zděděného z pistolnických časů Divokého západu, stali jednou z nejvlivnějších politických sil v zemi? Tam je to však nejen právo, ale hlavně obrovský kšeft, před kterým se veřejná moc skloní. U nás jde jen o to, kdo to podchytí?

Může tu být také inspirace pochodujících různých „domobran“ od našich východních sousedů. Že by se někomu nějaká také hodila? Dupala by ještě radostněji, kdyby její kvéry střílely skoro samy. Kdysi si jedna partaj u nás chránila kůži milicí a vydrželo jí to pěkných pár desetiletí. Kdopak si to dneska brblá, že zákon a pořádek muší bejt, i kdyby byl třeba trochu jednostranný? Kdo nás mají rádi, ať nás volí, a kdo ne, ať to radši nedávají najevo…