Zhroutí se to tu, protože nic jiného neumíme? Máme to znovu odkládat, aby se ekonomika na růst mezd stačila přizpůsobit? Nebo pádíme za vlakem, který mnohým ujel, a čekat na ně nemá cenu?
Hlavním hybatelem mzdového pohybu v ČR je Česká konfederace odborových svazů. Její razantní vstup do hry nahradil nedostatek strategického myšlení sociálních partnerů i aktérů na politické scéně. Jestliže jsou české mzdy třicet let po revoluci stále ostudně nízké, řečičky o vyčkávání jsou pouhým výsměchem těch, kdo si dokázali mocensky prosadit, že republika bude posluhovat na nejnižší míře přidané hodnoty. Že se soustředíme hlavně na to, aby se naši zahraniční akcionáři měli dobře.
Když se podíváme na statistiky členství, odbory nevypadají moc silně, ale tím, že dokázaly uchopit silná témata, mají neúměrně větší vliv. Vláda je na tom opačně. Její přístup ke zvyšování mzdové hladiny začal být už za Sobotky celkem vstřícný, ale je to vnímáno jako zpozdilá reakce na dávná zanedbání. Proto vláda zůstává pod tlakem, a pokud se podřídí radám různých ekonomických mudrců, že by měla vzdorovat, i těch pár zásluh bude rychle zapomenuto a tlak se zvýší.
Odbory a ti, za které bojují, totiž postřehli, že překonaný hospodářský model zaspal čas na postupné změny. Další vyčkávání může znamenat, že utone v globální konkurenci. Lidé přijdou o práci nikoliv proto, že teď chtějí víc, ale proto, že laciná práce zasklepila podnikatele natolik, že odmítali potřebu náhrady lidí robotizovanými pracovišti. Nutnost změny pochopí zaměstnavatelé až ve chvíli, kdy českou produkci už nepůjde nikde udat. Nějaký ten podnik lze oželet, ale občany nikoliv. Proto je třeba hledat jejich role v nové ekonomice 4.0. Tlak na mzdy znamená, že je nejvyšší čas začít.
„My si přejeme v České republice ne tu levnou ekonomiku s extrémně dlouhou pracovní dobou, ale ekonomiku silnou, kvalitní, evropskou, takovou, na kterou skutečně můžeme být pyšní,“ hřímal ve středu předseda ČMKOS Josef Středula na manifestačním mítinku Konec levné práce, který připomínal spíše seminář. Ekonomické argumenty byly údernější než hesla.
Středula uvedl výklad otázkou: Co znamená, když je Česká republika středoevropskou rozvojovou zemí? Byla to otázka řečnická, protože odpověď známe: Klíčová odvětví jsou v rukou nadnárodních korporací, vzniká tu extrémně levná produkce za nízké mzdy s minimální ochranou zaměstnanců, a na připravené prezentaci v pozadí ještě zazářilo, že to provází drancování zdrojů.
Co by si odbory podle svého předsedy přály? Rozvinutou ekonomiku s důraznou podporou domácí produkce, intenzívní ekonomický růst, silný kurz národní měny, vyrovnanou bilanci se zahraničím (teď tam odevzdáváme zhruba desátek z HDP), kvalitní ochranu zaměstnanců, krátkou pracovní dobu, vysoké mzdy, ale také spravedlivé rozložení daňového břemene, snižování sociálních rozdílů a posilování soudržnosti ve společnosti. „Chceme moderní ekonomiku,“ shrnul Středula.
Odbory na to tlačí svými požadavky na vyšší mzdy (napřesrok se mají průměrně zvednout o dalších 7 až 9 procent), delší dovolenou – pět týdnů pro všechny - a zkrácení pracovní doby.
Osmihodinová pracovní doba byla v Československu zavedena už před sto lety zákonem z 18. prosince 1918, připomněl Středula. Nepřišlo to samo, v odborářských archivech je plakát vyzývající k veřejné schůzi na toto téma už z roku 1904. Proto jsme také byli jednou z prvních zemí na světě, kde se zaváděla osmihodinová pracovní doba. Mimochodem, další moje poznámka, roku 1921 z podnětu T.G. Masaryka byl v Praze uspořádán první světový manažerský kongres, jak vyčtete z bronzové desky na domě v Jindřišské ulici kousek od rohu s Panskou. Když jsem tudy chodil do redakce Mladé fronty, denně mi to připomínalo, co všechno jsme našim předkům dlužni. Jedním z plodů tohoto kongresu byla systematická péče o vzdělávání dělnictva prostřednictvím nově založené Masarykovy dělnické akademie.
A dnes? V současné době je nejkratší průměrná pracovní doba podle statistik OECD v Německu, kde činí 1363 hodin měsíčně, zatímco v ČR činila 1770 hodin. Zjednodušeně řečeno, český zaměstnanec během své 40leté pracovní kariéry odpracuje tolik hodin, na kolik by průměrný Němec potřeboval ještě dalších devět let. A za to bereme zlomek německé mzdy…
Statistiky potvrzují, že čím je delší pracovní doba, tím nižší je ohodnocení práce. V Německu jsou náklady na odpracovanou hodinu 34,1 eura, v Česku 11,3 eura, jsme na pouhé třetině. Nezmění to ani nemzdové náklady, jako je zdanění a pojištění, o kterém se u nás rádo tvrdí, že je nejvyšší na světě. Čerta starého, jsou to 3 eura na hodinu, zatímco v Německu 7 euro na hodinu. A nedá se říci, že Německo hospodářsky živoří.
Středula pak ukázal graf, který potvrzoval, že s kratší pracovní dobou je spojena vyšší produktivita práce, a naopak. Má smysl žádat vyšší produktivitu, kratší pracovní dobu a vysoké mzdy.
Ani tady si neodpustím poznámku, že produktivita je odvozena od prodejních cen. Spočítám, za kolik jsem prodal a rozpočtu to na odpracované hodiny. Produktivitu tak snižují už nízké mzdy na začátku, protože umožňují cenové podbízení na trhu. A protože neprodáváme my, ale zahraniční majitelé našich podniků, kterým jsme je díky naší nekonečné dobrotivosti prodali nebo rovnou rozdali v privatizaci, náš odbyt se většinou odehrává za nadiktovanou, zhola netržní vnitropodnikovou cenu. A kdyby to nestačilo, napaří se ještě tučné poplatky za marketing, knížecí rady a goodwill. Pak se to spočte, zakroužkuje se výsledná produktivita a zvolá co nejhlasitěji – je nízká!! Za to chcete vyšší mzdy??
Jednou z překážek vyšší české produktivity je tedy naše koloniální závislost. Je pozoruhodné, co jsme si to nechali vnutit jako formu odmítnutí někdejší nesvobody. V této souvislosti vnímejme požadavky odborů. Musí se toho prostě změnit víc. Ostatně už v úvodu zaznělo, že odbory chtějí také lepší podmínky pro domácí průmysl.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
