Zbyněk Fiala: Dejte koni ovsa

Lidi to chtějí a sněmovna je pro. Paušální daň pro živnostníky (daně opravdu bez papírů) si přejou čtyři z pěti dotázaných (78 %, průzkum Median). Proto když se tento vládní návrh objevil před prázdninami ve sněmovně, v prvním čtení snadno prošel. Po pravdě řečeno, principiálně jde o návrh bezkonfliktní, protože ani s detailním papírováním se na daních od živnostníků skoro nic nevybralo. Loni touto dobou rozpočet dostal od živnostníků 2,5 miliardy korun, letos se jim naopak rozdávalo. Nově by měli živnostníci rezervovat na daně symbolickou stovku měsíčně, ke si které ovšem připlatí ještě 3126 korun sociálního a 2514 korun zdravotního pojištění.

Avšak na řadě je i zrušení superhrubé mzdy, které znovu slíbil premiér Andrej Babiš před odchodem na dovolenou, a tady by už o velké peníze šlo. Obrovský daňový skok by spočíval ve zrušení Topolánkova daňového triku, kdy zákon nabídl na první pohled lákavou sazbu 15 procent (nominální), ale lstivě se to počítá tak, že zaplatíte o třetinu víc (skutečná sazba je 20,1 procenta). Když se před časem znovu začalo uvažovat o zrušení tohoto světově unikátního podvodu, bylo to spojeno i s mírným snížením celkové daňové zátěže. Nominální sazba by se zvedla na 19 procent, ale to už by byla sazba skutečná.

Daň by se tedy zprůhlednila a zároveň fakticky snížila, ale jen o jeden procentní bod. Někomu se může zdát jedno procento jako nic, ale když promítneme takové snížení sazby zaměstnanců do celkových příjmů státního rozpočtu, může znamenat výpadek ve výši 20 miliard korun. A snížení skutečné sazby na 15 procent, kdy byste opravdu zaplatili jen to procento, které na vás civí přes deset let ze zákona? To by byla velká rána. Údajně má stát 90 miliard korun.

Výraz „údajně“ je namístě. Dáte koni ovsa a on udělá hopsa. Ale jak velké hopsa? Co když kůň ztloustne, zleniví a lehne?

Teoreticky mohou peníze navíc zvýšit spotřebu a vracet se v podobě nejrůznějších daňových příjmů – od korporátních daní výrobců a příjmových daní zaměstnanců, kteří to vyrobili, přes vyšší odvody na sociální a zdravotní pojištění, až k vyššímu výběru DPH a spotřební daně, které zaplatíme hned u kasy. Co když se však peníze navíc k té kase vůbec nedostanou? Co když peníze navíc pomůžou jen poplatit nájmy a telefon a zamíří do úspor, abychom se ani příště netřásli před exekutorem? Z peněz na účtu nebo v matraci se daně neplatí. A lidé s nízkými příjmy musí být opatrní.

Snižování daní je časté a populární téma a nabízí se jako povzbuzení hospodářského růstu. Realita bývá jiná. Když se před dvěma lety v Americe snižovaly korporátní daně, prezident Trump si od toho sliboval vzestup investic. Jenže peníze skončily v kapsách akcionářů jako dividendy nebo příjem z korporátního odkupu vlastních akcií. Dobrých zaměstnaneckých míst nepřibylo, nerovnost vzrostla.

Nebylo to nic divného. Profesor Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, který teď vede mladé vědce na Universitě města New York a píše komentáře pro New York Times, vypočítává časté epizody snižování daní po letech 1979–1982. Konjunkturu nepřineslo žádné z nich, jen výpadek v rozpočtu. Uspěl s tím jen prezident Ronald Reagan na začátku osmdesátých let, ale další pokusy zopakovat tento krok už nikdy nevyšly. Jenže i za toho Reagana šlo podle Krugmana o jiné zdroje růstu. Připomeňme si, že to bylo v době, kdy se na trhu objevil první PC od IBM. Realitou pohřbívaná myšlenka snižování daní nicméně znovu a znovu vstává z mrtvých jako „zombie“. Podrobnosti: Paul Krugman: Arguing with Zombies - Economics, Politics, and the Fight for a Better Future. W. W. Norton & Company 2020, str. 215.

Správně jste si všimli, že Krugman mluví o snižování korporátních daní, zlatém grálu pravice. U příjmových daní zaměstnanců a fyzických osob je to trochu jiné. V této souvislosti lze uvést, že většina civilizovaných daňových systémů je značně progresívní. My jsme od civilizace revolučně poodešli roku 2008 zavedením rovné (superhrubé) daně, kdy se platí z milionů stejné procento jako z minimální mzdy. Až za krize jsme to lehce popravili přilepením sedmi procent „solidarity“ těch nejbohatších s těmi chudými.

Chudých je u nás dost. Česká průměrná mzda je pod německou hladinou chudoby. Snížení daní je tedy okamžitým žádoucím zvýšením příjmu chudých zaměstnanců i v situaci, kdy na to třeba ten zaměstnavatel zrovna nemá. Stát teď povzbuzuje ekonomiku kde se dá, a tady se dá taky, a hodně. České nízké mzdy (třetina německých) bývají demagogicky obhajovány jako důsledek nižší produktivity. Ale s tou produktivitou je to zhruba stejně poctivé jako s tím zdaněním, je přepočtena nejen podle produktu (auto jako auto), ale taky podle vnitropodnikových cen (ty určují v zahraničí), struktury výroby (to lepší si nechá zahraniční majitel), techniky odírání dcer v kolonii (poplatky za služby, značku, marketing, finance) nebo kurzu měny (ten ničí ČNB). Takhle nám dvě třetiny produktivity seberou a jednu zaplatí.

Méně známo je, že snížení příjmových daní fyzických osob může ohrozit konjunkturu. Tedy z těch nejvyšších příjmů. Po válce měli vedoucí američtí manažeři asi dvacetinásobek nejnižší mzdy, nyní je to řádově více. Berou i 500 minimálních mezd. Drtivá většina přírůstku mzdy za posledních čtyřicet let jde hlavně nahoru k nejvyššímu procentu či promile. Střední příjmy reálně stagnují, nižší klesají. Konjunktura vypadá jinak.

Proč to už po válce nikoho nenapadlo? Jistě tu hrála roli přirozená solidarita, budoval se nový svět, lidé byli plni iluzí. Ale byla v tom i chladná kalkulace. Daň z nejvyšších mezd se blížila 100 procent nad určitou hranici. Přidejte šéfovi a jde to všechno státu. Tím se zrušily závody v příjmech a prebendách, kterými se lákají talenty do vedení. Dnes jsou příjmy šéfů jedna velká černá díra podnikových financí. Jeden vyždíme od správní rady trochu víc a hned to musejí dostat i všichni u konkurence „aby neutekli“. Prachy jsou pryč. Dokud byla daňová brzda, šly na investice.

My jsme to ostatně měli v 90. letech také, kdy mzdová regulace brzdila růst nejvyšších zaměstnaneckých příjmů. Musel se odvést státu trojnásobek toho, co se přidalo na mezd nad určitou (žádnou závratnou) hladinu. Za každou kačku do platu tři kačky státu.

Nejvyšší hospodářský růst zaznamenaly USA v 60. a 70. letech, kdy byly nejvyšší sazby z individuálních příjmů kolem 70 procent. Teprve po Reaganově daňové revoluci se to začalo měnit, daně z nejvyšších příjmů šly prudce dolů a platy manažerů prudce nahoru. Ale prudce dolů znamenalo před Trumpem řádově 40 procent. Nyní navrhuje nejmladší americká demokratická kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortezová zavedení daní v nejvyšším pásmu na úrovni 70 – 80 procent a má za sebou radikální křídlo Demokratické strany, které před volbami nabývá na síle.

Je blázen? To je otázka, kterou si klade i Paul Krugman, ale jako otázku řečnickou, čili s připravenou odpovědí. Také Peter Diamond, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a podle Krugmana největší světový expert na veřejné finance, sdílí podobnou představu jako AOC. Přesněji, spolu s profesorem Emmanuelem Saezem z kalifornské UCLA, vedoucím expertem na nerovnosti, odhaduje optimální nejvyšší daňovou sazbu na 73 procent. Christina Romerová, bývalá šéfka sboru ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy, by šla i nad 80 procent. (Podrobnosti v Krugmanovi od str. 233.)

Babišovy úvahy o snížení daní spojeném se zrušením superhrubé mzdy je tedy třeba brát jako velice užitečné snížení daní z nízkých příjmů. Většina českých příjmů by však neměla zůstat pod úrovní německé chudoby. Smysl to proto dává, je-li to součástí širší strategie jak z bídy ven a jak narovnávat neuvěřitelně pokřivený český systém odměňování a zdanění.

Je to klubko hadů. Přemůže ho jen opravdu silná a odhodlaná parlamentní většina. A nejde jen o hru čísel, kterou spraví jedno nebo dvě zvednutí ruky potřebného počtu zákonodárců. Česká ekonomika musí být víc česká a česká demokracie musí být víc ekonomická. České svobody musí být opakem závislosti. Od toho, aby se ujala takového úkolu, je tady levice. Snad se probudí a dá se do práce. Ale je možné, že i Babiš je součástí levice. Tak ať maká.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele