Zbyněk Fiala: Eurobondy na pořadu dne

24.11.2011 18:07

Čeká nás další změna Lisabonské smlouvy? Krize eurozóny podstatně urychlila debaty o potřebě hlubší integrace, aby měnová unie byla doplněna také unií fiskální a politickou, tedy jasným krokem směrem k federaci.

Zbyněk Fiala: Eurobondy na pořadu dne
Foto: Hans Štembera
Popisek: Evropská měna euro. Ilustrační fotografie euromincí
reklama

Debatu odstartovala zelená kniha Evropské komise k případnému zavedení eurobondů, pro které bruselský newspeak razí termín „stabilizační bondy".

Debata na Zelenou knihou bude uzavřena 8. ledna a pak se uvidí. Evropská komise další postup nenaznačuje, ale dá se očekávat, že pokud nepřeváží tendence k dohodě, jádro začne hledat vlastní řešení bez problémové periferie. S trochou představivost se však dá říci, že Evropská unie stojí před historickým rozhodnutím, kterým není nic menšího než Spojené státy evropské.

Že to je vážné, lze vyčíst i ze vzrušeného hlasu Václava Klause, který ve středu na Pražském hradě doporučoval, ať se Evropa místo toho obrátí a utíká 50 let zpátky. Puntičkář by mohl tvrdit, že Klaus vykopává Gottwalda a jeho zaujetí pro uhlí a ocel, rozhodující pro osudy války a míru. Nebo že láká i druhé tam, odkud se on sám nikdy nehnul. Než se však nová Klausova knížka, ve které to všechno je, přeloží do 26 jazyků, bude možná o základních krocích rozhodnuto.

Předseda Evropské komise José Barroso to pochopitelně vidí přesně opačně: "Nemůžeme stavět národní demokratické principy proti unijním. Potřebujeme oboje, jinak předáme moc finančním trhům a spekulantům, které nemají politickou odpovědnost," dodal

Debata začne poté, co skončí současné kolo konzultací nad čerstvým návrhem Evropské komise na vznik společných evropských dluhopisů, „stabilizačních bondů". Toto první kolo skončí už 8. ledna. Problém spočívá v tom, že společný dluhopis je v rozporu s ustavující Římskou smlouvou, která zakazuje hradit dluhy členského státu unijními penězi. Zatím je toto právo obcházeno a napínáno. Ani dosud zvažovaný posílený protikrizový nástroj EFSF, který prochází ratifikací v členských zemích, nejde o moc dál, dává jen právo zemím eurozóny dohodnout něco mezi sebou, aniž by to zavazovalo ostatní. To je však málo, proti krizové nákaze je třeba bojovat preventivně. K tomu je potřeba společný dluhopis se společným ručením.

Zelená kniha Evropské komise nechává ke zvážení jak plnohodnotný evropský bond, který by byl vydáván místo jakýchkoliv národních dluhopisů, tak variantu částečného společného krytí dluhu - řekneme ze 60 procent, zbytek za své. Nebo dluhopisu, který nepřesáhne parametry posíleného EFSF eurozóny, ale byl by využitelný i v jiných situacích než je obrana proti bezprostřednímu útoku. Tyto cenné papíry by pak byly podmíněné kontrolou fiskální kázně a nejspíš i hospodářské koordinace.

Na začátku příštího roku se tedy začne jednat o tom, jestli otevřít Lisabonskou smlouvu. Pokud takové rozhodnutí padne, půjde o takový bolestivý proces, že se vyplatí vyřešit všechny perspektivní problémy najednou. V komentářích už se objevil názor, abychom raději - třeba novým konventem - začali vyjednávat opravdovou evropskou ústavu. Protože jakmile vznikne dohoda, že potřebujeme společný evropský dluhopis se společným ručením, musí být pokryto i riziko, že bude bez černých pasažérů, kterým samotným by nikdo peníze na trhu nedal. Znamená to tedy rozpočtovou kontrolu a daňovou harmonizaci, aby někdo nečerpal pomoc v zadlužení a zároveň nepodrážel nohy sousedům v daňových závodech ke dnu. A pak to znamená i posílení společného rozpočtu, aby se mohly rychleji vyrovnávat strukturální nerovnováhy v zemích a regionech, které takové sjednocení podmínek negativně zasáhne. To by nakonec nejspíš vyžadovalo jiné postavení Evropského parlamentu. A co bude se suverenitou? Bude mocnější než kdykoliv dřív. Evropská.

Vedle toho vzniká otázka, co s nečleny eurozóny?? Lézt tam? Nelézt?

Kdo se ošklíbá nad eurozónou, ať se podívá, co se odehrává v jiných měnových okruzích. Dolar, který je zatížen výrazně vyšším zadlužením vlády USA, než jaké mají země Evropské měnové unie, je znejistěn neschopností Kongresu k dohodě. Lhůty na jednání kongresového „supervýboru", který měl dospět k desetiletému plánu rozpočtových úspor, skončily bezvýsledně, a tak příští rok v USA spustí jistá forma dlouhodobého rozpočtového provizória. Škrty, kterými je podmíněno překročení stávajícího limitu pro státní zadlužení USA, totiž budou probíhat automaticky. Přinejmenším do doby, než se k nějaké dohodě přecejen dojde.

Čína začíná nabízet další potenciální rezervní měnu. Má ji krytou obrovskými dolarovými rezervami v řádu tří bilionů dolarů, představujícími však spíše hrozbu než jistotu. Začala je hromadit, když bylo za dolar 1,2 eura, dnes je za stejné množství americké měny jen 75 evropských centů. Zkuste pozorovat forexové tabulky s představou, že každé procento oslabení vás stojí 30 miliard dolarů. Proto Čína začala více uplatňovat jako platidlo v bilaterálních obchodních vztazích svůj jüan. Není pochyb, že je bude chtít uplatnit ve větší míře i univerzálně. Ukazuje to rozhodnutí přijmout první velké západní společnosti na šanghajskou burzu, takže budou moci použít čínské zdroje pro navyšování svého kapitálu. Ale i čínská ekonomika má dost vnitřních zdrojů nestability, z nichž největší je zájem vystupovat na mezinárodní půdě jako standardní tržní ekonomika. To omezí její rejstřík centrálních zásahů a je otázka, co to udělá s inflací, mzdovými náklady, dostupností zdrojů a dalšími parametry, ve kterých má trh v Číně zatím jen poradní hlas.

Rozkývaná Evropa na tom není tak zle, když odečteme aktivity přerostlých a iracionálních finančních trhů. Rozpad eurozóny by otevřel novou bonanzu privatizací za ceny ze spáleniště a k tomu splatné devalvovanou národní měnou. To by se líbilo jen nemnoha. Všichni se mohou už teď podívat na Řecko (zatím bez té drachmy), co mu to přinese, a pak se rozhodnout, jestli by chtěli také připustit něco takového i doma. Klíčovým evropským problémem není sociální stát a produktivita, ale podřízenost států neregulovaným globálním finančním trhům. Brzda Tobinovy daně je tím nejmenším, co se pro to může udělat.

Exportní ofenzíva Německa trochu ochabuje, ale částečně i proto, že za zdroj nestability začíná být považována také obchodní nerovnováha. Zatím byla nejvíc patrná na vztazích Spojených států a Číny, kde Čína vyrábí většinu zboží pro americké trhy a dostává za to z USA jen barevné papírky. To nemůže trvat věčně. Peníze samy o sobě nejsou k ničemu, penězi se nikdo nenají. V podobné situaci je i Německo, přestože to své zdroje okamžitě přesýpá do různých evropských záchranných fondů, takže je má v tuto chvíli kam dávat. Nicméně také Německo začíná hledat východisko z nerovnováh a vidí je doma. Spočívá ve strategickém energetickém programu, kterým je odchod od jádra a zvyšování energetické nezávislosti. To je obrovský investiční záměr, který by měl zemi nejen obnovit technologický předstih, ale hlavně přinést i tolik potřebná pracovní místa. S tím je pak spojena druhá polovina programu (když pomineme snahu dostat pod kontrolu vládní dluh), a sice zvyšování domácí spotřeby jako kompenzace opuštěných exportních příležitostí.

Ať už to dopadne jakkoliv, nějaké řešení Evropa potřebuje. Dokud byly problémy jen s Řeckem, Irskem a Portugalskem, nebylo tak zle. Jejich dluh činil na konci roku 2010 asi osminu celkového dluhu eurozóny. Německo pochopitelně dluží nejvíc (26,4 % dluhu eurozóny), ale takříkajíc má na to. Kritický problém nastal v okamžiku, kdy začal být nejistý skoro stejně velký dluh Itálie (23,6 % dluhu eurozóny).

Skupina nejmenších členů, kterou tvoří Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Kypr, Malta a Lucembursko netvoří dohromady ani jedno celé procento dluhu eurozóny. Pro srovnání, Česká republika by byla někde na úrovni 0,6 procenta.

Důležitější je přitom poměřování domácím HDP, kdy Německo i po všech balíčcích a garancích je s dluhem podobně jako Francie někde na čtyřech pětinách svého HDP, zatímco Itálie už se dostala do pozice, kdy dluží šest pětin a je na tom tedy o polovinu hůř. Požadované výnosy italského dluhu se přiblížily k sedmi procentům, a to už je důvod pro paniku, protože sedmiprocentní úrokové náklady dluh za deset let zdvojnásobují. I kdyby k něčemu tak hroznému nemělo dojít, Itálie by potřebovala aspoň desetiprocentní hospodářský růst, aby nemusela svůj dluh dále zvyšovat. To by ale musela mít za úřední jazyk čínštinu.

Itálie se potřebuje zbavit nejen svého dluhu - to by nejspíš nebyl ten hlavní problém - ale hlavně nesplatitelného úročení. Když se s tím nic neudělá, spadnou do toho i ti, kdo Itálii půjčili. A po nich ti, kdo s těmi, kdo půjčili, obchodují. Je o čem přemýšlet.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: vasevec.cz

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petice: Nesouhlasíme s kácením stromů a rušením zelených ploch

11:07 Petice: Nesouhlasíme s kácením stromů a rušením zelených ploch

Slušně a snažně po kauze "Kácení zdravých stromů na sídlišti Struhlovsko" opakovaně žádáme vedení mě…