Dovedl bych nabídnout i divočejší návrhy na ocenění. Život na planetě mohou učinit zásadně lepším také pokroky v „coopetion“, v otevřené inovační spolupráci konkurentů, kteří jsou propojeni internetovou sítí a společně podnikají přelomový výzkum v rozporu rozšířenými zásadami co nejdrsnější ochrany intelektuálního vlastnictví. Zmiňuji se o tom hlavně proto, že o coopetion se v těchto dnech jednalo – bez povšimnutí médií - na světovém kongresu o otevřených inovacích v Praze. A taky že zahájila přechod od výlučně nehmotné spolupráce (software, koncepty) ke spolupráci hmotné (výroba za účasti 3D printerů, jak o tom píše v nejnovější knize Chris Anderson: Makers). Některé účastníky kongresu jsem mohl potkat i na souběžném Pražském podnikatelském a inovačním fóru, kam je pozval předseda České společnosti pro strategické řízení Ondřej Landa.

Ale mír je mír a Evropská unie je zřejmě největším poválečným úspěchem civilizace, protože zabránila v pokračování centrálního konfliktu – a těžko najít národ, který by toho mohl lépe využít, než jsme my. Naše největší bezpečnostní hrozba se přeměnila v naši největší hospodářskou příležitost. Srovnejme tento vývoj s tím, co se mezitím odehrálo na periferiích Evropy, aby bylo jasné, že války jsou možné a jsou stále strašnější. Teď je nezbytné, aby EU začala být sebevědomější také při zmírňování mezinárodního napětí, protože sil na to má dost a zároveň nemá potřebu neustále ukazovat svaly.

Z vyjádření předsedy Nobelova výboru Thobjorna Jagland je patrné, že cena má nabídnout povzbuzení, hnané obavou, aby EU sužovaná krizí eurozóny neházela ručník do ringu. Přitom je tu hodně dokladů toho, že v postupu integrace prožíváme stejně přelomové období, jaké se odehrálo na začátku 90. let při přijímání společné měny. Jedno do druhého zapadá - zavedení stálého eurovalu ESM, rozvíjení průkopnických aktivit nového vedení Evropské centrální banky, relativně příznivé přijetí myšlenky bankovní unie a daně z finančních operací jako přímého rozpočtového zdroje EU. Z čistě pragmatického hlediska jde o zvrat ve vývoji, ve kterém byly národní státy stále bezmocnější vůči nadnárodním společnostem a privátním finančním institucím. To byla cesta, která vedla jednoznačně do finančního otroctví, k podřízenosti nejbohatšímu a parazitnímu jednomu procentu.

Že by tedy byla taková Nobelova cena výsměchem? Jak komu. Extrémní izolace některých kritiků samotného principu evropské integrace skutečně ukazuje, že argumenty, se kterými se dají vyhrát volby republikánským kandidátem v některém kukuřičném státě USA, znějí v Evropě dost směšně.