Japonsko už není jen bez olympiády, ale také bez premiéra. Předseda japonské vlády Šinzo Abe odstoupil z blíže neurčených zdravotních důvodů čtyři dny poté, co si odsloužil osm souvislých let ve funkci. To je rekord v zemi, kde se politici střídají jak svatí na orloji. Odchází krutě nepopulární a v době nového vzepětí koronaviru, který už se začíná šířit z nekontrolovatelných ohnisek. Ekonomika mířila do recese už před pandemií.
Jenže všechno neměl ve svých rukou, Japonsko neuvěřitelně dlouhodobě srazila prasklá realitní bublina z roku 1991. V poslední době jej zase dusily americké sankce vůči Číně, do které míří pětina japonského HDP. V opačném směru, z Číny do Japonska je to dokonce čtvrtina HDP. Další hospodářskou zátěž přinesla příroda. Nejprve zemětřesení, tsunami a havárie jaderné elektrárny ve Fukushimě, a naposledy koronavirus, ke kterému patří i odložená olympiáda. To znamená další rok nákladů bez příjmů. Ale v očích Japonců je odklad lepší, než kdyby byla tokijská olympiáda úplně zrušena.
Premiér Abe, jehož ekonomický styl vlády si vysloužil přízvisko „abenomics“ (Abe economics), navštívil týden před rezignací dvakrát nemocnici. Kdo ví, jestli se mu nevrátilo něco, o čem se mluvilo roku 2007, kdy poprvé odcházel (z jiných důvodů) po pouhém roce ve funkci. Tehdy měl nebezpečné onemocnění zažívacího ústrojí. V posledních týdnech také brzdil výjezdy po zemi napadené druhou vlnou koronaviru. Avšak vládní odpověď na pandemii byla mimořádně ofenzívní.
Pokud jde o zdravotnictví, tam už to mají dávno nacvičeno, proto je většina společenských omezení a distancování především na dobrovolné úrovni, Japonci mají roušky a další hygienická opatření za součást kultury. Stačilo zrušit velké akce. Olympiáda byly mezi nimi, ale do doby, než to bylo zcela beznadějné, Abe trochu tlumil obavy z pandemie, což mohlo zanechat negativní stopu.
Zato v hospodářské oblasti japonská vláda vytáhla plný rejstřík podpůrných opatření, jaký známe i od nás, včetně odkladů placení nájemného nebo pojištění a daní, a doplnila jej skutečnými penězi z helikoptéry – to, co u nás dostali OSVČ, to v Japonsku všichni občané. Celkové náklady podpůrných opatření ze všech zdrojů a včetně vytváření speciální rezervy se blíží neuvěřitelné polovině HDP!
Kdo zná blíže japonské statistiky, nestačí se divit. Japonsko má dalece nejzadluženější vládu světa, státní dluh tam dosahuje 230 procent HDP. To však není všechno, v japonském bankovním systému je zároveň hora mrtvých aktiv z doby prasklé nemovitostní bubliny z roku 1991. Od té doby se hospodářský růst ploužil kolem nuly a země se potácela v deflaci.
Pozoruhodné jsou dvě věci. První, nikomu to nevadilo, japonská životní úroveň se obejde i bez růstu, stačí to, co je. Druhá pozoruhodnost – nemělo to žádný efekt ani na mezinárodní úrovni. Je to dáno tím, že Japonsko je sice exportně velice agresívní, ale domácí trh je uzavřen nejvíc ze všech zemí OECD. Otevřenost je jen pro ty malé, aby je velcí mohli ozobávat.
Japonsko se brání proti poryvům mezinárodního kapitálu velice jednoduchým způsobem, většinu vlastní domácí obyvatelstvo, ať už přímo nebo prostřednictvím domácího finančního sytému či státu. Nikdo nemůže srazit hodnotu vaší měny, když nemá dost aktiv, která by ji decimovala náhlými prodeji.
Japonci jsou navíc nejen patrioti, ale k tomu ještě trpěliví. Dluhy z časů bubliny, které hnijí v bankách, jsou možná nesplatitelné, ale kapitál těch bank je (skoro) jenom japonský, a nikdo domácí se nepokouší ty banky položit pokusy o okamžitý výběr všech vkladů. Takže zadlužený stát a podkapitalizované banky jsou v uzavřeném národním prostředí pouze účetními položkami, kterými se dají topit leda studenti u zkoušky z ekonomie. (Hodně o tom píše Ellen Brown: The Public Bank Solution - From Austerity to Prosperity . Third Millennium Press.)
Z japonského příkladu lze jasně vyčíst, že peníze jsou jen konvence. Když se dohodneme, že jich bude hodně, může jich být hodně. Jinou věcí je samozřejmě rozdělení sil účastníků takové dohody. Avšak měřeno indexem Human Development Index HDI, který charakterizuje nejen rozdělení příjmů, ale i širší životní podmínky, je Japonsko v první dvacítce – tedy nikoliv někde dole. Navíc stoupá, nezávisle na zamrzlé ekonomice.
Když se k demisi premiéra Abeho vyjadřovaly New York Times, označovaly za chybu jeho vlády, že nezvládl změnu mírové ústavy, která byla Japonsku vnucena po válce Američany, a nedostal zpět ani Kurilské ostrovy, o které vede spor s Ruskem. NYT fandí Demokratům, takže trochu zamrazí, jaký svět nám může doporučovat příští americká vláda. Mírová ústava, která Japoncům dovoluje jen obranu vlastního území, stejně jako prokázaná zdrženlivost ve sporech se sousedy, by měla být spíš příkladem, jak v této sféře postupovat. Abemu teď možná není lehko, k tomu propadl i v domácích žebříčcích popularity, ale země za jeho vlády si nevedla zas tak špatně.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
