Událostí roku může být úterní jednání delegací obou Korejí v Pchanmundžomu. Zatím vyneslo pouze severokorejský souhlas s účastní na zimních olympijských hrách u jižního souseda. Bruslaři na oválu jsou samozřejmě něco jiného než rakety ve vzduchu, jak se organizátoři dlouho obávali. Ale s podobnými nadějemi se přijímala také pingpongová diplomacie před více než 40 lety. Když se tenkrát poprvé utkali stolní tenisté ČLR a USA, šlo o víc než přelety celuloidových míčků – tavily se ledy, které stály v cestě vyjednavačům.
Jak se ten svět dokáže rychle měnit! Ještě na konci minulého roku se zdálo, že korejská válka je na spadnutí a schytají to oba konce poloostrova. Zatímco USA by zaútočily na předpokládaná rozmístění severokorejských raket a jaderných zbraní, KLDR by obrátila všechny hlavně na jih, kde mají na dostřel polovinu obyvatelstva Jihokorejské republiky.
Potom ale severní Kim v překvapivém novoročním projevu nabídl účast svých sportovců na olympiádě a vyzval k jednání obou Korejí na vrcholné úrovni. Jihokorejský prezident Mun Če-in , který od začátku svého funkčního období mobilizuje spojence k uklidnění situace, výzvu okamžitě přijal. Na změnu rétoriky zareagoval dokonce i americký prezident Donald Trump a po týdnu kývl na otázku, zda by byl ochoten se severokorejským prezidentem přímo jednat. Byť, jak dodal, „po splnění určitých podmínek“.
To hlavní se však odehrává v Koreji. Ihned bylo navázáno přerušené přímé telefonické spojení na horké lince mezi Pchjongjangem a Soulem. Na obou stranách je vidět, že chtějí vzácnou historickou příležitost využít. Co může přinést? Skutečně se mohou sblížit tak rozdílné země, jako je chudá a uzavřená KLDR a jeden z vítězů globalizace Jihokorejská republika? Odpověď zní, mohou, a moje předpověď zní, že to nemusí trvat dlouho.
I když běžné zpravodajství z Korejského poloostrova vykresluje obě části jako nesmiřitelné protiklady, není tomu tak. Nespojuje je jen zbylých pár stařečků a prababiček z rodin rozdělených válkou. Ta ostatně neskončila, pouze ustala roku 1953 vyhlášením příměří. Stačí však krátký pobyt v obou zemích, abyste si povšimli společných rysů starobylé korejské kultury, které jsou patrné všude. Třeba ve slavnostním oblečení žen, které vychází z tradičního kroje, nebo v oblibě společného ranního cvičení a stmelujících rituálů.
Oba státy mají také ministerstva pro sjednocení Koreje nemůžeme přehlídnout, že to byli jejich šéfové, kdo vedli úterní jednání. Oba státy mají společné i to, že jejich oficiální zahraniční politika vyjadřuje zájem o denuklearizaci Korejského poloostrova. K tomu se USA hlásí také, jen požadují, aby to KLDR udělala jako první. Avšak severokorejský vůdce Kim Čong-un nyní může mít pocit, že jeho strategie co nejrychlejšího jaderného vyzbrojení přináší plody. Vynesla mu zásadní změnu bezpečnostní situace země. Jistě, stále dráždí svou příslušností k dřevnímu komunismu, ale teď už ji nelze jentak napadnout nějakou trestnou výpravou. Viditelné jaderné vyzbrojení KLDR je vstupenkou k jednacímu stolu o budoucnosti Korejského poolostrova. Kim to může dokonce vnímat tak, že teď je to on, kdo klade podmínky.
Věcnější pohled ukazuje KLDR jako chudou zemi, která se vyčerpává tím, že veškeré prostředky vkládá do snahy vecpat se do jaderného klubu. Proto zaznívaly z americké strany návrhy z řad jaderných vědců, ať se v tom nechá, a uzbrojí se sama. Věcně vzato, v USA jde o okrajový problém. Stále jde o snadno uchopitelnou hrozbu osamělé raketky, která zkouší přeletět Tichý oceán. Jak dlouho by s tím vydržela, kdyby to někdo myslel doopravdy? Pro jihokorejského souseda je však nepřijatelná nejen KLDR vítězící, ale i KLDR rozvrácená porážkou, kdy se zoufalé obyvatelstvo zničené země žene na jižní území. Kdyby pak sever obsadily americké jednotky, dostanou se do kontaktu s Čínou. Proto už dříve dala čínská diplomacie najevo, že by napadenou KLDR bránila, byť to neznamená, že je s jejím jaderným vyzbrojováním smířena.
První pokusy o systematičtější jednání obou částí poloostrova začaly už roku 2000 z podnětu jihokorejského prezidenta Kim Te-džonga. Vyslechl jsem tenkrát v Soulu jeho obavy, že když to sám nestihne, po nástupu nového prezidenta veškeré pokusy skončí. Ale nakonec v nich pokračoval i jeho nástupce, než to zhavarovalo na kovbojské politice amerického patrona za vlády prezidenta George Bushe mladšího. Tohle je tedy třetí pokus.
Samozřejmě, že jej provází obrovská nedůvěra. Bylo to patrné na jihokorejském odmítnutí severokorejského návrhu, aby celému jednání v Pchanmundžomu byli přítomni novináři. V Korejské republice je zakázáno sledovat severokorejské zdroje podle zákona na obranu proti nepřátelské propagandě. S tím ani prezident krátkodobě moc nezmůže, a tak novinářům nakonec povolili přítomnost jen na části jednání. Nicméně celý průběh se vysílal aspoň na uzavřeném televizním okruhu pro vybrané jihokorejské funkcionáře. Na severu vysílal rozhlas všechno.
Do olympiády je ještě daleko a do té doby se může stát spoustu věcí. Když vynecháme zkoušky raket a jaderné pokusy, typická vážná krize vzniká třeba tím, že někdo zkusí porazit strom v demilitarizovaném pásmu. Nemluvě o palbě po přeběhlících. Severní Korea před olympiádou vyhrožovala a tvrdila, že válka fakticky znovu začala, ale to nebylo namířeno proti sportovcům. Byla to reakce na chystané pravidelné vojenské cvičení Korejské republiky a USA, které je na severu vnímáno jako nácvik invaze. Toto cvičení bylo nyní zrušeno, či přesněji, zatím odloženo na čas po olympiádě.
Menší překážku činí fakt, že severokorejští sportovci nejsou na olympiádu oficiálně přihlášeni. To se dalo udělat jen do konce října loňského roku. Všichni ale důvěřují Mezinárodnímu olympijskému výboru, že jim nabídne divoké karty. Při zahájení by pak nastoupili pod společnou korejskou vlajkou. Nás by mohla nejvíc zajímat jejich účast v krasobruslení a na rychlobruslařském oválu, kde by závodili s našimi. Nevíme o nich nic, ale může tam být překvapení. Pokud jde o jihokorejské rychlobruslaře, ti jsou velice silní.
Kdysi jsem si zazávodil se Severokorejci také. Skupina maratonců KLDR, která předtím zazářila v Paříži, přijela někdy roku 1973 do Košic. Vedli si skvěle, vyhráli první dvě místa a ten nejhorší z jejich čtyřky se umístil na pátém místě. Potkávali jsme se na obrátce v Seni, viděl jsem je, jak se blíží z převeliké dálky. Večer býval společný kulturní program, a tak jsme se je pokoušel oslovit, ale moje lámaná čínština je vyděsila. Kdo tu na ně něco zkouší? Trenér mluvil anglicky a byl ochoten říci pár slov o jejich taktice. Evropané začínají rychle, a pak to zkoušejí nějak došourat. Korejci začínají zvolna a evropské tempo si schovávají na konec.
Pouději jsem se potkal s jejich trenérem i k delší debatě. To už bylo v Pchjongjangu, kde se uskutečnil dlouho vyjednávaný rozhovor pro Mladou frontu o tajemství jejich úspěchu. V redakci mi radili, ať se ptám, jestli běhají ve vypuštěném rýžovišti, a taky, co povzbudivého jedí. Trenér si to vyslechl, všechno popřel, ale podal výklad, který dával smysl. Maraton byl tehdy podporovaná disciplína. Dokonce i okresy vyhlašovaly každoroční přebory. Vítěz se účastnil krajského přeboru. Nakonec bylo centrální kolo, ze kterého vzešlo složení nároďáku. Byla to jedna z vzácných příležitostí dostat se do světa, takže kdo měl nohy, závodil. Měli to podobné, jako my s tenisem nebo hokejem.
Ani oni tedy nevyhrávali náhodou. Když se na něco opravdu soustředí, výsledek se dostaví. Tito silní a talentovaní lidé si svůj tvrdý život nevybrali. V mnohém je strašně omezuje, ale v jiném je posílil. Mohou být skvělí, stačí, když dostanou příležitost.
Zbyněk Fiala
Vyššlo na vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
