Nazývá se to aktualizace Státní energetické koncepce ČR, ale jde spíše o PR cvičení, jak lidem vtlouci do hlavy, že jediné řešení pro nás představuje zářná budoucnost s jádrem. Není to podloženo žádnou širší strategií. Opírá se to o stará data a staré představy, kterými se zabývala Pačesova komise ještě před poklesem cen obnovitelných zdrojů a před prosazením nových energetických politik v Německu, Dánsku a v dalších zemích. Jde o politiky, které respektují, že křivka nákladů toho, co si člověk nebo místní energetické družstvo mohou opatřit sami (a mít z toho i příjem), se už proťala na jihu Evropy s křivkou nákladů za energii z centrálního zdroje (který peníze z místa jen odčerpává), a dále klesá.

Občanům to nabízí svobodu, ale velké energetické korporace to ohrožuje. Před tím nemůže utéci ani česká vláda a připravila právní úpravu, která solární panely na střeše zpřístupňuje. Jenže stejná vláda je i ČEZká a nedokáže utéci svému tradičnímu podřízenému postavení, které ji nutí hájit pohodlné dominantní trhy pro centrální dodavatele. Toho může snadno dosáhnout tím, že převezme část nákladů jaderné energetiky na sebe tím, že ji bude dotovat z daní. Žádné takové rozhodnutí zatím nepadlo, ale pokud bude v české státní energetické koncepci jádro, musí být jasné, jak to zaplatit.

ČEZ už dal jasně najevo, že bez nějaké státní garance vyšších cen elektřiny (contract for difference) se Temelín dostavět nedá. Kdyby se však taková garance podobala dotaci výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů, kterou platíme dnes (feed-in), moc by to dodavateli nepomohlo. Vysoká cena by urychlila úprk zákazníků ze sítě. Česká státní koncepce přitom počítá s pravým opakem, s růstem spotřeby elektřiny o 3 až 10 procent do roku 2040 (přestože v minulých letech stagnovala nebo klesala). Jestli to má znamenat i růst tržeb centrálních dodavatelů, musí se takovému úprku ze sítě zabránit. To by se dalo udělat tak, že ceny jaderné elektřiny nebude dorovnávat spotřebitel (vysoké účty za spotřebu), ale stát (samotné účty zůstanou nízké).

Stát však žádné vlastní peníze nemá, takže bychom to stejně museli zaplatit sami, jen by to nebylo tak vidět. Zaplatili bychom to z daní, a s největší pravděpodobností z těch příjmových, aby se dalo argumentovat nízkým účtem za elektřinu jako se strategickou výhodou. Nízká cena by povzbudila spotřebu elektřiny a tržby a představovala by zvýhodnění i pro podniky. Taky za peníze daňových poplatníků. A protože podíl daní od zaměstnanců od roku 2007 roste, zatímco podíl daní od korporací klesá, znamenalo by to další přesun peněz ze strany práce na stranu kapitálu.

To by se nemuselo líbit našim konkurentům v Evropské unii (zlý Brusel). Nicméně britská vláda už v Bruselu dosáhla toho, že odcházející Evropská komise schválila použití státní pomoci pro jadernou elektrárnu Hinkley Point C, která bude moci využít jak garantované ceny elektřiny (contract for difference), tak státní garance na investiční úvěry. Co však je dovoleno Jovovi, někdejší imperiální mocnosti, která EU vydírá odchodem, nemusí být dovoleno volovi, o kterém málokdo ví, kde přesně je.