Česká domácí politika začíná vypadat jako z kresleného filmu. Premiér Bohuslav Sobotka upřel svůj přísný zrak na ministra financí Andreje Babiše a ptá se, proč se nechoval v české podnikatelské aréně jako toreador z filmu Andělský kabát. Arénou se žene rozběsněný hovězí obr, když tu toreador zavadí o kousek oděvu spadlého z nebes. V tu chvíli nasákne mravy anděla a nabízí býkovi něžnou hubičku.

Dopadlo samozřejmě špatně. Ale to divákům nádherného snímku Eduarda Hofmana z roku 1947 nevadilo, děj se tak posunul o kousek dál. Ve Strakovce může jít o podobný záměr, protože kdyby nebyl Babiš odkopnut, mohly by vyhrát volby, a Sobotka by zamířil o kousek zpátky.

Do Babiše se teď šije dvěma kauzami – korunovými dluhopisy a nově ještě pochybnostmi o nabytí Agrofertu. Není pochyb o tom, že se hraje najisto, pochopitelně, že to smrdí. Ale co v České republice nesmrdí?

Nebyl náš kapitalismus Divokého východu, kapitalismus bez kapitálu, postaven na principu, že v zemi, ve které nikdo nemá peníze a mohla by být hříčkou v rukou kdejakého zámožnějšího bavorského statkáře nebo zubaře, musíme soupeře zastrašit okázalým porušováním pravidel? Bylo dokonce uzákoněno, že způsob, jakým stát rozdává majetek, není soudně přezkoumatelný.

Že z toho něco vzniklo, bylo zcela výjimečné. Běžnější bylo rozkradení, zplundrování, zničení. V kinech teď běží krásný dokument Ocelové slzy, ve kterém Vladimír Stehlík barvitě popisuje okolnosti zániku hutního klenotu Poldi. Co zbylo z ČKD? Stavební pozemky. Co z plzeňské Škody? Kde je Liaz, Praga? Jak živoří Tatra se svou unikátní konstrukcí? Banky zmizely všechny a IPB dokonce tak mistrovsky, že to spláchlo i Plzeňský prazdroj. A pak ty doly, hornické byty …