Česká průměrná mzda se přiblížila 30 tisícům korun (29 320 Kč) po růstu o 4,2 procenta nominálně (s inflací), 2,8 procenta reálně (bez inflace). Údaje Českého statistického úřadu se vztahují k poslednímu čtvrtletí loňského roku. Je to radostná zpráva, ale jen pro část zaměstnanců, protože jak se sluší připomenout, dvě třetiny zaměstnanců berou méně než průměr. O to zajímavější je údaj o střední mzdě (mediánové), která vzrostla o 6 procent a poprvé předkročila 25 tisíc korun (25 061 Kč). Něco z toho spolkla inflace, ale reálný růst ve výši 4,6 procenta je také velice slušný.

Pro představu, čeho jsme dosáhli – teprve kdyby se česká střední mzda ze den na den zdvojnásobila, dostane se na spodní okraj německé hranice ohrožení chudobou, která je podle mých skromných výpočtů někde kolem 50 tisíc korun ve směnném kurzu. Jinými slovy, teprve po zdvojnásobení české střední mzdy by byla pod pásmem chudoby očima Němců jen polovina českých zaměstnanců. Zatím jich tam je 90 procent, pokud vycházím z tvrzení předsedy ČSSD a premiéra Bohuslava Sobotky, že navrhované progresívní zdanění mezd nad 50 tisíc korun se nedotkne 90 procent lidí.

Zatím je tak ČR stále vnímána jako spolehlivý dodavatel extrémně levné a celkem kvalitní práce pro subdodávky zahraničním společnostem, které u nás ovládly klíčové výroby. Označení „koloniální“, které dala tomuto podřízenému postavení české ekonomiky Ilona Švihlíková, už se natolik vžilo, že se nad ním nikdo nepozastavuje. Vládní Strategie udržitelného rozvoje republiky do roku 2030 už počítají s tím – jak mne v rozhovoru pro Literární noviny informoval jejich koordinátor Vladimír Špidla – že náš „model nízkonákladové ekonomiky“ se už vyčerpal. Musíme zkusit něco jiného.