Dvoustranná setkání jsou vždycky skvělá, americký prezident hovoří s respektem o svém čínském či ruském protějšku, a pak to přijde. Cla, sankce, obchodní válka. V EU zatím vládne naděje, že to předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker při své hasičské cestě do Washingtonu zažehnal. Něco slíbil on, něco Trump, ale to se týkalo jen přímých obchodních vztahů USA a EU. Jenže mezitím Trump přiložil pod kotel sankcemi proti Íránu, a tady smír končí.

EU nevidí na straně Íránu žádná porušení smlouvy o ukončení íránského jaderného programu a rozhodně nestojí o to, aby byl Írán vyprovokován k nějakým nepředloženostem, které k nám pošlou další miliony uprchlíků. Evropská odpověď burácí rozhodností - kdo z evropských firem poslechne Trumpa a sankcím vyhoví, bude pokutován Bruselem. Uvidíme, jak to život prověří. Kdyby to fungovalo, konečně víme, k čemu ta EU je.

Objemově největší je americký souboj s Čínou. V tržních hodnotách obou ekonomik najdeme rozdíl ve prospěch USA, ale v přepočtu na paritu kupní síly je Čína už dva roky větší. Jistě, má na to čtyřikrát víc obyvatel, čímž vyrovnává svoji výrazně nižší produktivitu. Jenže v tomhle souboji je větší počet obyvatel výhodou – nabízí větší a pestřejší domácí trh. Co se neprodá venku, zkusíme udat doma.

Samozřejmě, že takhle prostě lze uplatnit jen část vývozní produkce, tu, která nevstupuje do složitých kooperačních vztahů, na kterých celá globalizace stojí. Jenže i tohle může být důvod, proč celá globalizace havaruje. Dříve se kladl velký důraz na rozvíjení pestrých obchodních vztahů také z pozic mezinárodní bezpečnosti. Říkalo se, že kde se obchoduje, tam se nestřílí. Nyní se rozhlížíme v obavách po vztazích závislosti, které tak vznikly a projevují se naplno při sebemenší mezinárodní krizi. Nové pilíře bezpečnosti budou vznikat na vyšší míře soběstačnosti a nezávislosti. Na vyšším podílu ekonomiky na krátkou vzdálenost.