Zbydou z olympiády jen cinknuté chemické přebory? Kdyby záleželo jen na orgánu, který má s dopingem bojovat, asi ano. Selektivní pokus o vyloučení ruských sportovců ze soutěží byl pouhou demonstrací síly Světové organizace proti dopingu WADA, nikoliv zásahem proti systematickému zneužívání mladých lidí toužících po úspěchu. A že to systematické je, bylo patrné na reakci Mezinárodního olympijského výboru, který přinejmenším ukázal, že se umí stydět, a tak to zabrzdil a míč odkopl na jednotlivé mezinárodní sportovní federace. Není to souboj, zda doping tolerovat, nebo ne, ale informovaní prostě vědí, že na závody čistých sportovců by stačila hřiště okresního formátu.

Stačí se podívat na těla plavců, gymnastů, ragbistů, aby bylo jasné, že nejde o dary přírody. Jistěže tam jsou i čistí. Zaplaťpámbu, i kdyby to bylo jen z nouze. Ne všichni mají to nejlepší z laboratoří na pokraji základního výzkumu, ne všichni mají k dispozici systém, který dokáže zakrývat stopy. Troubu, který nepostřehl, že i v tomto oboru se závodí, lze občas chytit, ale mistr má větší šance. V ruském případě nazvedlo pokličku až svědectví zevnitř. Jinde možná takoví svědci nebyli. Nebo nebyl takový zájem pohlédnout pravdě do očí.

Většinou to není v rukou jednotlivých sportovců. Ti jsou obětmi. Ukazují na to časté rakoviny žláz s vnitřní sekrecí, které reagují na to, že tělo je zaplaveno umělými látkami blízkými jejich hormonu. Třeba rakoviny varlat, naštěstí mnohdy vyléčené, provázejí příliš často sportovce na světové špičce.

Zcela určitě existují sportovní talenty, které se prosadí i bez toho a dokážou si zároveň uhájit svoji autonomii v systému, který by je do toho rád natlačil. Za mých mladých časů jsme měli za to, že doping je pro určitou úroveň povinný. Jen tak se dalo pochopit, proč hvězda naší maratónské stáje s časem 2:15 nesměla závodit na olympiádě v Moskvě, byť se tam dalo dojet, když prachy nejsou, třeba na kole. Jenže Standa odmítl řízený rehabilitační režim, jak byla značena směrovka do chemického pekla.

Někteří trenéři to prostě prosazovali, ale lékaři z protidopingové laboratoře proti tomu statečně bojovali. Chleba se lámal na pražském mistrovství Evropy v atletice roku 1978. Sloužil jsem tehdy jako reportér v cílové rovince, ve skupině, která dělala první krátké rozhovory s medailisty. Zkoušel jsem položit otázky sovětskému vítězi koulařské soutěže, ale nestál o to. Ploužil se uličkou na dopingovou kontrolu a očima vyhledával někoho, kdo měl nejspíš zasáhnout. Podstatu jsem se dozvěděl až později. Laboratoř vedená českým lékařem neváhala poukázat na doping. Do atletické party, se kterou jsem chodil trénovat, to dolehlo jako zpráva o hrozbě pro lékaře, který dopustil odhalení. Vytýkali mu, že spáchal těžkou (téměř hrdelní) politickou ztrátu.