Ratifikace Pařížské dohody o klimatických změnách zamířila v úterý znovu do sněmovny. Už popáté, jestli dobře počítám. Dosavadní jednání byla vždy přerušena. Obvykle se přitom vytvoří dva tábory. Jeden prosazuje omezování skleníkových plynů a druhý mlácení prázdné slámy.

Jádrem Pařížské dohody z roku 2015 je snaha – zatím jen platonická - udržet nárůst globální teploty pod 2 stupni Celsia, nebo raději jen 1,5 stupně C nad úrovní před průmyslovou érou. Účastníci dohody se zavazují, že zpracují domácí plány, jak k tomu přispět podle svých možností. Nejsou tu tedy oficiální individuální závazky, o kolik se mají emise snižovat. V Evropské unii byl dohodnut postup už v říjnu 2014 v rámci společného klimaticko-energetického balíčku.

Místo závazných čísel je zmíněnou dohodou zavedena metoda pravidelných hodnocení vždy po pěti letech, ze kterých bude zřejmé, zda je limit globálního oteplování dosažitelný a jak je třeba přizpůsobit další postup. A taky, kdo v tomto směru napnul síly a kdo zalehl na matraci. Toto hodnocení bude mít na starosti výbor pro kontrolu plnění závazku Pařížské konference. To je novinka stejně jako vznik fondu, do kterého budou přispívat rozvinuté země, aby to usnadnily těm rozvojovým. Také tady ČR přispívá prostřednictvím EU v rámci dohodnutého společného cíle. Popravdě řečeno, nic se po nás nechce, stejně by se ničeho nedočkali. Největší snížení emisí u nás obstaral krach těžkého průmyslu po divoké privatizaci.

Chtělo by se říci, že když už se ČR k plnění svého klimatického závazku přihlásila v rámci balíčku EU, ratifikace Pařížřské dohody představuje pouhé marketingové přizdobení toho, co stejně budeme dělat. Ale na to poslanci opozičních stran nehodlali přistoupit. Proč, to ví bůh. Při důležitějších jednáních o Státním závěrečném účtu, kde se hodnotí využití peněz, o které se poslanci porvali při vyjednávání státního rozpočtu, nikdo ani nepípne.

A tak se uvedená ratifikace změnila v rozvleklý a kostrbatý příběh. I pouhý start byl dvakrát odložen. Sněmovna nejprve požadovala přítomnost ministra průmyslu, a pak do toho vlezl čas oběda s navazujícími interpelacemi, takže se na klima opět nedostalo. Odpovídá to vizitce ČR jako předního klimatického škůdce, s řadou politiků, kteří jsou na to dokonce hrdi. Václav Klaus kdysi dostal ropáka za tvrzení, že ekologie není věda (ale to mohlo být pouhé přeřeknutí, měl na mysli ekonomii).