Protinožci právě prožívají vrchol léta, to znamená, že ještě nějaký čas je bude mučit suché vedro. Psala mi sestra z Brisbane, že u nich už pršelo, ale na jihu, ve státech New South Wales (k té patří Sydney) a Victoria (tam je Melbourne) prožívají peklo doplněné nedýchatelným vzduchem z požářišť a stupňujícího se nebezpečí rychle postupujícího ohně. Nejméně 5 procent státu Victoria už je spáleno a úřady množí výzvy k evakuaci. Teploty mají znovu vylétnout nad 40 a prosincový australský rekord je 50 stupňů Celsia.

Neutečete, varuje brožurka s návody k přežití, kterou jsem si koupil před lety před návštěvou národního parku Modré hory ve východní Austrálii. Když se oheň blíží, zkuste vyhrabat vlhkou skrýš a  zakryjte ji vlhkými větvemi. Jenže kde dnes sehnat vlhkou větev?

Hoří dokonce i v Tasmánii, kde se prý dal podobný jev očekávat tak jednou za tisíc let. Spíš už tam bývali svědky toho, jak prales, pamatující dobu ledovou, zapálí dřevařská firma napalmem, takže sloupec ohně připomíná jaderný výbuch. Spáleniště udělá místo plantážím rychle rostoucích dřevin, ze kterých se pak dělá štěpka pro japonské celulózky na kartónové obaly a reklamní letáky, aby bylo co házet do popelnic.

Někde zasáhla i pila, a tak jsme tam před dvaceti lety viděli pařezy, na kterých by mohl zaparkovat autobus. K tomu jsme točili rozhovory s těmi, kdo se k těm stromům přivazovali a opevňovali v korunách, aby popravu oddálili nebo úplně znemožnili. Dnes mohou bezmocně sledovat, jak hoří dokonce i mokřady. Možná, že k tomu ta průmyslová likvidace pralesů pomohla, protože odhalená půda zvyšovala rozvoj sucha.