Zbyněk Fiala: Pozdrav Bílé Hory

Je to součást tajného plánu, jak dostat lidi do ulic a nedopustit, aby ti, kdo pro návrh církevních restitucí zvedli ruku, byli ještě někdy zvoleni do jakéhokoliv veřejného úřadu.

Možná, že vznešený Nečasův pokus o probuzení lidu z letargie, ke kterému zvolil zběsilou legislativní lavinou situovanou záměrně do výročí Velkého Října, představuje víc, než je na první pohled zřejmé. Sám má dost zkušeností s bezzubostí komunismu, proto chtěl zastínit sovětský 7. listopad a znovu pozvednout originální českou Masarykovu tradici - vrátit zemi k pozemkové reformě, znárodňování a vyvlastňování klerikálních, zrádných a nakeťasovaných majetků, jaké proběhlo po roce 1918, po staletích poroby a po ničivé válce.

Ano, teprve hlubší pohled na smršť událostí, která proběhla v Poslanecké sněmovně ČR ve středu revolučního 7. listopadu a částečně i v prvních minutách výročí památné Bílé Hory, ukazuje, že jde o strategický záměr, jak dostat lidi do ulic. Jen občané mohou rozhodnout. Není jiného způsobu jak republiku vrátit k myšlence, na které vznikla – rozervání tmářských okovů, odčinění Bílé Hory, republikánské zrušení feudálních výsad, sesazení katolické církve z její mocenské pozice a prosazení spravedlivějšího rozdělení půdy a majetku. Je to chlap s gulama, říkám si o iniciátoru tohoto zásadního politického obratu, kterým se má republika vynořit z mlh mafiánských zlodějen. Neukazuje je, jako jeho předchůdce, ale má je!

Lidé, vzpamatujte se!

Jako by chtěl říci - Občané, mějte rozum, všechno nemohou udělat jen poslanci, kteří se navíc chystají na život mimo politiku. Ti mohou dát jen podnět, ale o ostatní se musíte postarat sami. Věcná analýza přitom potvrdila, že se to obejde i bez Aurory, se kterou původně počítal plán, který vznikal ve Strakovce za horké letní noci. Ztroskotal pokus, že bude zakotvena u Národního divadla, protože památkáři nedovolili podeplutí Karlova mostu. Ale proč tedy nesáhnout po ryze české masarykovské tradici?

Znárodňování, vyvlastňování, úder na mocenskou srostlici katolického kléru a utlačovatelského státu, rázné pozemkové reformy, to jsou přece akty, na kterých byla Československá republika ustanovena. Jak tatíček Masaryk říkal: Nebát se a nekrást, a nakradené sebrat!

Lidem je pak třeba co nejdůrazněji a včas vysvětlit, že do prezidentského úřadu se nesmí dostat nikdo, kdo by takovému záměru stál v cestě.

Zákon o církevních restitucích je samozřejmě jen rozcvička. Teď dostane příležitost prezident Václav Klaus, aby si ověřil, zda své pochybnosti o smyslu zákona myslel vážně. Pak bude zákon posuzován Ústavním soudem kvůli nerovnému zacházení s restituenty, prolomení Benešových dekretů, rozporu s ústavním principem nekonfesního státu. Možná jde i o zneužití exekutivních pravomocí (poslanec, který je proti, sedí, a poslanec, který je pro, nesedí), ale to jen pro zpestření, protože tady by nezávislý soud musel nejprve přezkoumat, zda není náhodou závislý.

Den pohlavní hygieny

Někteří horlivci by možná postupovali jinak, ale už z pedagogických důvodů je třeba nejprve vyčerpat všechny právní kroky, které přijetí zákona zpochybňují, a teprve pak uvažovat o tom, že zákon bude zase zrušen. Nová tradice proválcování a následného rušení blbého zákona, a tak furt dokola, by se pak mohla změnit v každoroční rituál, možná i formou státního svátku, kde bychom uctívali zázrak zániku zákonů, které pak vzejdou jako Fénix z vlastního popele. Mohl by to případně provázet i Den pohlavní hygieny – lidé by se shromáždili na náměstích, vymyly by se jim mozky dobře volenými kecy a gumovou hadicí, a pak bychom je tou hadicí po hlavě ještě opakovaně práskli, aby cenná zkušenost jen tak nezapadla.

Pokud jde o samotný majetek, po kterém církve vztáhly ruku, může být mezitím odčerpáván formou darovacích daní (jako u emisních povolenek) a k tomu třeba i rozšířené daně z lihu (spiritus sanktus). Souběžně mohou běžet žaloby za neoprávněné vydání veřejného majetku na základě seznamu sestaveného samotnou katolickou církví – nikoliv tedy v dobré víře.

Poslední? Ne, první

Ostatně už samotný důvod přijetí zákona vtipně zpochybnila ministryně kultury svými úvodními slovy ve sněmovně. Žertovně tvrdila, že ČR je poslední postkomunistickou zemí, kde stát nedospěl s církvemi k nějakému oboustranně přijatelnému vypořádání. Džouk! Československo přece bylo naopak první, výčtový zákon o vydání některého majetku církevním řádům a kongregacím (který pak umožnil omylem ukrást i půlku Národního divadla) pochází z roku 1990! Český primas katolické církve, kardinál František Tomášek proto už v srpnu 1991 radostně konstatoval, že „to je poslední nárok, který církev vznáší“ (jak připomněli ve sněmovně poslanci Jiří Paroubek a Miroslav Opálka).

Ve sněmovně se toho v oné letošní revoluční noci ze 7. na 8. listopadu odehrálo víc. Vládní koalice především nezapomněla na mládež. Přirozeně, že základem budoucnosti každé republiky je občanská výchova obyvatelstva. Nic není cennějšího než životní zkušenosti, ale ty mladá generace samozřejmě nemá. Například dosud neměla příležitost přijít o našetřené peníze na penzi. O to se postará až nejpopulárnější zákon o pojistném na důchodové spoření. Jeho popularita se dá vyčíst z toho, že se o něm ve sněmovně hlasovalo už po deváté.

Jak vypadá chaos

Do čeho mladí jdou, ukázala už úvodní řeč ministra financí Miroslava Kalouska o doprovodném zákonu, který se vymkl z ruky:

„Za předpokladu, že by tyto zákony schváleny nebyly, pak bychom měli penzijní reformu účinnou k 1. 1. 2013, právo občana neplatit již 28 % z ceny své práce do průběžného pilíře, ale pouze 25, a výměnou za to si ta zbylá 3 % spořit s dalšími dvěma, které si k tomu přidá. To právo by sice k 1. 1. 2013 existovalo, ale neexistoval by technický instrument, jak to zavést a vznikl by značný nepopsatelný chaos.“

Dodejme, že chaos už vznikl, protože zatím to vypadalo tak, že OSVČ, který se do druhého pilíře přihlásí, už nemusí platit do průběžného pilíře – a státu by najednou zmizelo pod rukama 20 miliard korun. Vedle dalších miliard, které podle tohoto zákona ze státního rozpočtu zmizí, i když budou všichni platit.

Zákone tedy je a ministerstvo to má v ruce. Pro dokreslení toho, jak to má v ruce, nahlédněme příklad z jiného soudku, kde se také zachází s velkými penězi. Přečtěme si, co se píše o České republice (odpovědnost MF ČR) ve zprávě Účetního dvora EU, která posuzuje, jak vybraný soubor národních auditů dodržuje klíčové požadavky předepsané regulace a jak je účinný při jejím dodržování. Soubor hodnocení ČR v jednotlivých řádcích postupně zní: Nedodržuje, částečně dodržuje, částečně dodržuje, neúčinné, částečně dodržuje, částečně účinné, nedodržuje, částečně účinné, neúčinné, nedodržuje, neúčinné. Tak se tedy zachází s evropskými penězi a to je rámec, se kterým lze počítat i u peněz z penzijního spoření na 30 let bez možnosti zrušení, přerušení či předčasného nebo souhrnného výběru.

Daně pro neplátce

Nakonec byly přijaty i nějaké zákony o daních, ale tam je to jedno, protože daně stejně nikdo neplatí. Jak už jsme zde uvedli, efektivní daň právnických osob je v Česku o 7 procetních bodů nižší než nominální (největší odstup v EU) a taky že plátci DPH je pouze 30 procent subjektů v sektoru obchodu a cestovního ruchu, zatímco podle oficiálních odhadů představitelů příslušného podnikatelského by jich mělo být 90 procent.

Po revolučních nocích bývají revoluční jitra. Třeba právě takovouhle pecku národ potřeboval, aby se konečně probral z letargie. Pozdrav padlých od Bílé Hory, pozdrav obětí feudálního útlaku v područí vzdálené zahraniční metropole, pozdrav samolibé moci, které všechno patří, ať už je reálný stav jakýkoliv, to je pohlednice z Poslanecké sněmovny ČR, kterou před závěrečným hlasováním o církevních restitucích krátce po půlnoci opozice opustila, protože všechno naznačovalo, že demokracie je jinde.

Vydat? Pozdě

Mimochodem, neměl by být přehlédnout nápad, jak se vyhnout potupnému vydávání poslanců k trestnímu stíhání, kdy je demokracie pošlapávána přítomností ozbrojenců přímo v jednacích sálech sněmovny. Je to jednoduché, stačí, když se stanoví podmínka, že poslancem se mohou stát jen osoby, které jsou už odsouzené. To není teorie, ODS to už vyzkoušela v praxi.

A nakonec ještě seznam poslanců, kteří pro ta zvěrstva zvedli ruku (to kdyby ještě někdy byly nějaké volby). Symbol „A“ znamená Ano:

A Walter Bartoš
A Václav Baštýř
A Jan Bauer
A Marek Benda
A Petr Bendl
A Miroslav Bernášek
A Zdeněk Boháč
A Pavel Bohatec
A Jan Bureš
A Jan Čechlovský
A Jana Černochová
A František Dědič
A Pavel Drobil
N Radim Fiala
A Dana Filipi
A Jana Fischerová
A Jan Florián
A Zdeňka Horníková
A Tomáš Chalupa
A Miroslav Jeník
A Radim Jirout
A Lenka Kohoutová
A Jaroslav Krupka
A Jan Kubata
A Jaroslav Martinů
A Václav Mencl
A Petr Nečas
A Miroslava Němcová
A Vít Němeček
A Jan Pajer
A Jiří Papež
A Roman Pekárek
A Jaroslav Plachý
A Jiří Pospíšil
A Aleš Rádl
A Ivana Řápková
A František Sivera
A Pavel Staněk
A Zbyněk Stanjura
A Pavel Suchánek
A Pavel Svoboda
A Igor Svoják
A David Šeich
A Boris Šťastný
A Jiří Šulc
A Tomáš Úlehla
A Jan Vidím
A Vladislav Vilímec
A David Vodrážka
A Ivana Weberová
A Jaroslava Wenigerová
M Jiří Besser
A Zdeněk Bezecný
A Ludmila Bubeníková
A Václav Cempírek
A Josef Cogan
A Jaromír Drábek
A Jaroslav Eček
A Jan Farský
A Petr Gazdík
A Martin Gregora
A Alena Hanáková
A Leoš Heger
A Petr Holeček
A Václav Horáček
A Jan Husák
A Jitka Chalánková
A Rudolf Chlad
A Michal Janek
A Ladislav Jirků
A Miroslav Kalousek
A Jana Kaslová
A Daniel Korte
A Rom Kostřica
A Patricie Kotalíková
A Václav Kubata
A Helena Langšádlová
A František Laudát
A Jaroslav Lobkowicz
A Pavol Lukša
A Jiří Oliva
A Vlasta Parkanová
A Gabriela Pecková
A Stanislav Polčák
A Anna Putnová
A Aleš Roztočil
A Jaroslava Schejbalová
A Karel Schwarzenberg
A Jiří Skalický
A Jan Smutný
A Bořivoj Šarapatka
A Renáta Witoszová
A Lenka Andrýsová
A Josef Dobeš
A Michal Doktor
A Dagmar Navrátilová
A Viktor Paggio
A Karolína Peake
A Jiří Rusnok
A Jana Suchá
A Jaroslav Škárka
A Milan Šťovíček
A Martin Vacek
A Radim Vysloužil