Japonské hospodářství v prvním čtvrtletí překvapivě rychle rostlo o 3,9 procenta v přepočtu na celý rok. Značnou část přírůstku tvořilo doplnění zásob, ale přesto jde o podstatně vyšší číslo, než byla původní předpověď (2,4 %) nebo očekávání trhu (2,8 %). Ještě v květnu se dokonce počítalo s pouhými 1,6 %. A loni v druhém čtvrtletí hospodářství prožívalo propad o 6,8 %. Co se to tam děje? Jak se vyhrabali z propasti?
Především konečně zabralo kvantitativní uvolňování, politika, které se liberální ekonomové rádi vysmívají, ale přesto evidentně funguje. Zdá se, že uspělo především u domácností – byť nepřímo, neboť usnadnilo hypotéční financování bytové výstavby. Statistiky OECD ukazují, že investice podnikatelského sektoru jsou stejné nebo nepatrně nižší než v loňském roce, ale investice do bydlení vzrostly téměř o deset procent.
Kvantitativní uvolňování (někdy označované zkratkou QE) spočívá v dodávání hotovosti centrální bankou komerčním bankám. Peníze jsou uvolňovány proti nějaké zástavě, jako jsou třeba dluhopisy, a nahrazují tak zadrhlý mezibankovní trh.
Za normálních okolností by si banky půjčovaly samy mezi sebou, ale japonský bankovní sektor je dlouhodobě svazován vysokou mírou nedůvěry, jak se potýká s vleklými důsledky staré realitní bubliny. Japonské banky se spoustou špatně krytých půjček přitom zvolily odlišný přístup než je běžný na obou březích Atlantiku. Nic neodepisují, rozhodly se počkat. Však oni se dlužníci jednou vzpamatují. Když ne zítra, tak za deset let. Jenže takhle čekají už dobrých dvacet let.
Překvapivé zrychlení ekonomiky tak přichází po dvacetiletí nulového a negativního růstu spojeného s deflací. Kdybychom zemi posuzovali jen podle nominálního HDP, je o nějakých 5 procent níže než roku 2000. Ovšem deflace dosáhla 15 procent, takže fakticky ekonomika mírně rostla. Avšak ostatní země OECD rostly rychleji a v příjmech na obyvatele naskočila ztráta 14 procent na horní polovinu tabulky. Japonsko se musí vyrovnat také s demografickou bombou - nejrychleji narůstajícím podílem seniorů v populaci.
Zvyšování rozpočtových výdajů naráží na pokles daňových příjmů, což Japonsko změnilo v nejzadluženější zemi OECD. Přesto se nehroutilo, život pokračoval, jako by se nic nedělo. Pokud jde o samotné makroekonomické statistiky, možná má za sebou zkušenost první vyspělé země, která si vyzkoušela praxi „nerůstu“. Ta nás možná čeká v budoucnosti všechny, a jako základní hospodářský model, protože zdroje nejsou nekonečné a ekonomiky budou podobně jako příroda odkázány na recyklaci, na stále stejné množství zdrojů.
Stejně užitečná je japonská zkušenost obezřetnosti před globálními financemi. Japonské státní dluhy jsou vlastněny japonskými bankami. Jen minimum zamířilo k obchodování někam do zahraničí. A japonské instituce uvažují dlouhodobě, což je nejspíš věcí kultury. Takže státní dluh roste, ale přesto má stále vysoký rating.
Jediný problém byl s hotovostí, protože deflace snižuje nominální příjmy. Nejhorší bylo, že deflace trvala desetiletí, až si na ni všichni zvykli a zakotvili ji ve svých očekáváních. Obchodovalo se takříkajíc „pod čarou“. Úrokové sazby byly desetinky procenta nad nulou, ale ceny klesaly třeba i o dvě procenta ročně, takže reálný úrok byl (když od prvního čísla odečteme to druhé) nad dvěma procenty, což je hodně i na zdravou ekonomiku. Jinými slovy, vedle nedůvěry byl největší brzdou příliš vysoký reálný úrok.
A právě to je chvíle, kdy musí zasáhnout centrální banka nějakým programem, který překlene rozdíl mezi reálnou ekonomickou aktivitou (poptávka i nabídka by byly) a jejím finančním krytím (nikdo na obchod nepůjčí).
Centrální banka v minulosti svoji pomoc opakovaně rozjela. Jenže pak ji příliš předčasně přerušila, jak soudí někteří ekonomové, včetně někdejšího amerického ministra financí Timothy Geithnera, který předtím japonské krizi zasvětil svoji akademickou dráhu. Výsledek pak byl ještě horší než na začátku, jako když nohy ujedou na namydlených schodech.
Obrat nastal až s příchodem premiéra Šinzó Abe, jehož vláda začala povzbuzovat poptávku veřejnými zakázkami, projekty a nástroji přerozdělování. Obrovské úsilí nejrůznějších stimulů zpočátku připomínalo umělé dýchání. Souhra měnové politiky a růstové strategie však nakonec uvedla ekonomiku do pohybu.
http://www.oecd.org/eco/surveys/Japan-2015-overview.pdf
Politika nového premiéra po volbách z prosince 2012, které se podle něj začalo říkat „abenomics“, má tři pilíře. První byl spuštěn na začátku roku 2013, kdy se podařilo centrální banku získat pro „kvantitativní i kvalitativní uvolňování (QQE). Začala tempem 60 – 70 bilionů jenů ročně a v závěru loňského roku byla vystupňována na 80 bilionů jenů ročně. Současně proběhlo drastické oslabování jenu na hodnoty kolem 120 jenů za dolar z nebezpečných úrovní, které se roku 2011 dotýkaly 75 jenů za dolar. Pro srovnání, v Praze měl před lety přednášku nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell, který snil o světovém systému tří propojených měn – dolar, euro jen – v poměru 1:1:100.
Souběžně vláda začala vláda přicházet s povzbuzujícími fiskálními balíčky, to byl druhý pilíř. Třetím pak byla komplexní strategie revitalizace ekonomiky, vyhlášená roku 2013 a po roce znovu upřesněná. Musela reagovat na negativní ohlas zvýšení DPH na jaře 2014, které přišlo dost nevhodně a znovu sráželo zemi do propadu. Ale na pomoc přišlo oslabení jenu, které přineslo známky “inflace z dovozu“ a konečně zaplašilo bubáka deflace.
Strategie revitalizace obsahuje řadu zásadních reforem. Pracovní trh stárnoucího Japonska má být posílen o větší účast žen, má být rovněž přístupnější starším pracovníkům a otevřenější vůči imigrantům. Reformní smršť zasáhne pravidla řízení korporací a podmínky pro soukromé investice, zejména rizikový kapitál, spojený s inovacemi. Vláda si dost slibuje také od uzavření multilaterální smlouvy s USA o Transpacifickém partnerství (TPP), která však vylučuje Čínu.
Jenže TPP teď nemá moc velkou podporu v americkém Kongresu, zatímco v japonském v sousedství se odehrává životaschopná alternativa v podobě seskupení zemí kolem vznikající Asijské infrastrukturní investiční banky AIIB. Zakládající země, kde zatím Japonsko chybí, chtějí v nejbližších dnech podepsat v Pekingu ustavující smlouvu a v prosinci zahájit praktickou činnost. Japonsko zatím sází na protiváhu Asijské rozvojové banky ADB opřené o systém Světové banky, ale japonský ministr financí Taro Aso jednal minulý týden v Pekingu a AIIB byla určitě na programu také.
Statistiky potvrzovaly růst spotřeby a exportu. Dramaticky se zvyšuje ziskovost soukromého sektoru. Inflace se neudržela u 2 procent, kam se vyšplhala v druhé polovině loňského roku, ale stále zůstává nad nulou. Druhá polovina roku bude možná pomalejší, shodují se analýzy.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
