Samotný fiskální pakt jistě není nejlepší nápad, pokud se pojme jako závody ve škrcení ekonomiky. Na druhou stranu má však řadu mechanismů, jako jsou konzultace při přípravě rozpočtů, které by nás uchránili před událostmi typu Kalouskova veletoče z roku 2009, kdy nabízel pět procent růstu, ale mířil opačným směrem.
Berme to, podobně jako nabídku koordinace politik s německou stranou, jako cestu z izolace. Až se znovu trochu rozkoukáme u našich evropských partnerů, nebude už možné středeční tvrzení guvernéra Miroslava Singera ve vládě, že centrální registr účtů je nepřijatelně složitý a drahý.
Atmosféru však zmrazilo prohlášení, že energetické politiky se tento soulad netýká. Netýká se tedy strategického manévru Německa, který přináší změny, jaké bývají obvykle vynuceny válkou. I když zdánlivě vypadají jako bezprostřední reakce na katastrofu jaderných elektráren ve Fukušimě, odchod od jádra je dlouhodobá německá politika zahájená už roku 2000. Opírá se přitom o jednoduchý kalkul. Zatímco ceny jaderných elektráren se prudce zvyšují a složitá zařízení je stále obtížnější dostavět, ceny technologií pro využití sluneční energie klesají úměrně rozsahu jejich nasazení a nutně se protnou s náklady tradičních zdrojů.
Velice užitečný přehled v tomto směru nabízí tlustý špalek John Randolf and Gilbert M. Masters: Energy for Sustainability (Washington 2008), který předpokládal, solárních panely nabídnou elektřinu za cenu srovnatelnou s nejlepšími uhelnými elektrárnami (superkritickými), až dosáhnou instalovaného výkonu 200 GW, což si vyžádá investice 60 miliard dolarů. Tento okamžik se blíží. Podle Evropské asociace fotovoltaického průmyslu EPIA bylo loni ve světě instalováno37 GW solárních kapacit (s největšími přírůstky v Asii), takže kumulativně jsme už na 136,7 GW.
Odhad amerických autorů se opíral o dlouhodobý trend, kdy zdvojnásobení instalací snižovalo cenu elektřiny o 18 procent. Současně klesal podíl energie na HDP, v USA to bylo o 12 % při každém zdvojnásobení ekonomického výkonu.
Rozdíl mezi aktuální cenou z fotovoltaiky a srovnatelnou cenou z fosilních zdrojů je investicí do zkušenosti. Tato investice se přitom skládá z nákladů fotovoltaiky a nákladů výzkumu, který obor žene dopředu.
Materiálový výzkum pro fotovoltaiky se opírá o postupy materiálového výzkumu z mikroelektroniky. Větrníky navazují na postupy z vývoje letecké techniky. Problémy skladování elektřiny se řeší jak ve velkém (akumulátorové bloky pro noční zásobování celé čtvrti), tak v malém (domácnosti, elektromobily). Chytré sítě lze budovat na principu internetu věcí (jak o tom píše ve Foreign Affairs průkopník oboru Neil Gershenfeld). To všechno jsou obory, které radikálně změní a obohatí celou ekonomiku. Nejde jen o šanci dlouhodobých úspor, ale spolu s dalším o zásadní civilizační změnu k větší soběstačnosti a nezávislosti decentralizovaných aktérů.
Je tu i čerstvý podnět, ukrajinská krize. Přejme bratrům vše dobré, ukrajinským i ruským, ale nebylo by od věci rychleji snižovat závislost na fosilních palivech, jak se to ostatně slibuje v českém vládním prohlášení. Připomnělo to Hnutí Duha, které se proto diví, proč chce premiér Sobotka na nadcházejícím jarním summitu EU prosazovat ještě nižší cíle snižování emise uhlíku, než vzešly z okleštěného unijního návrhu. Máme na víc, nabízené snížení by znamenalo, že ve skutečnosti neuděláme vůbec nic.
Pokud jde o investice do zkušenosti, platíme náklady instalací a provozu solárních panelů opravdu vydatně, jak se o to zasloužili politici, kteří měli většinu ve sněmovně v letech 2009 a 2010 a měli pod kontrolou také ERÚ, který stanovuje výši dotací. Avšak výzkum obnovitelných zdrojů je v Česku téměř nulový, o chytrých sítích se mluví jen na konferencích se zahraničními účastníky. Decentralizované zdroje, městské a regionální energetické podniky a družstva, jaká jsou běžná v Německu, se dají počítat na prstech jedné ruky opilého dřevorubce. Investice do zkušenosti jsou tedy vysoké, ale zmařené.
Proč se toho nepokusíme pochytit od německé energetiky víc?
Nabízí se podobná odpověď jako na otázku, proč americký prezident Obama nepřistoupí k důraznější regulaci uhlíkových emisí, přestože to sliboval ve své zprávě o stavu unie a je k tomu vybaven legislativou, například zákonem o čistém ovzduší (Clean Air Act). Rád by, ale jsou tu mocnější síly. USA letos možná přinesou větší produkci ropy než Saúdská Arábie, konstatuje americký týdeník Bloomberg Businesweek. Není divu, že v zemi působí tak silná ropná lobby, že na ni nikdo nemá. Dosáhla největších daňových úlev a dotací ze všech oborů (v letech 1918 až 2009 dosahovaly průměrně 4,86 miliard dolarů ročně). Ale to se nepočítají náklady na letadlové lodě v Perském zálivu, které mají zajistit, aby se produkt dostal na americký trh – a ty činí podle ekonomického geografa Rogera Sterna z Princenton University 235 miliard dolarů ročně (průměr let 1976 až 2007).
Americké ropné společnosti, v čele s ExxonMobil a bratry Kochovy, si své postavení hlídají a v letech 1990 až 2014 poskytly svým kandidátům v kongresových a prezidentských volbách celkem 365 milionů dolarů. Aby pak měli zákonodárci jasno, čemu věnovat pozornost, ropní giganti vydatně investují do lobbistických aktivit ve Washingtonu, od roku 2008 je to v průměru 140 milionů dolarů ročně.
Nemůže mít volné ruce stát, který je v zajetí velkých korporátních zájmů. Ani v USA, ani u nás.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
