Zbyněk Fiala: Řecká lež a česká krize

Prezident republiky tvrdí, a premiér to po něm papouškuje, že se změnila Evropa. Vyšší evropské náklady se pokusí použít jako argument, proč od EU dál. Jenže je to opačně, jsou to náklady, které platíme za neschopnost nebo spíše neochotu naší vlády sloužit občanům a využít evropskou dividendu.

První zprávy o chystaném řešení řecké krize ukazují, že to bude dražší. Investoři budou muset odepsat 70 procent z původní investice do řeckých dluhopisů. O tolik bude nižší hodnota toho, co dostanou v „dobrovolné“ vyměně za nové dluhopisy. Investoři, to jsou hlavně zahraniční banky, ale dosáhne to i k jejich tlusťoučkým českým dcerám, které budou muset přesouvat hotovost zahraničním matkám ve formě větších dividend i krytí ztrát z nevýhodných vzájemných obchodů.

Budou možná přehodnoceny i priority politiky soudržnosti na prahu nové finanční pětiletky. Řecké zadlužení zachová i po mezinárodní pomoci v celkovém rozsahu 130 miliard euro neudržitelnou úroveň, protože hospodářství je na poklesu a bude přitom zatíženo veřejným dluhem ve výši 120 procent HDP. Další peníze musí přijít do produktivních investic, aby bylo čím splácet.

Mezinárodní měnový fond přitom chce svůj podíl na pomoci Řecku snížit na 13 miliard euro. Poskytne tedy pouhých deset procent z toho, co je nezbytné, aby bylo na příští roky zajištěno financování řeckého státu, který ztratil přístup na finanční trhy (za rozumnou cenu). Argumentuje tím, že už teď má přehnanou pozici vůči eurozóně a nemůže si dovolit zvyšovat evropské riziko. Zvedne se tlak na evropské partnery a zesílí i na Česko, aby nedělalo drahoty a přesunulo část svých devizových rezerv na účtech České národní banky do rezerv Mezinárodního měnového fondu.

Peníze z devizových rezerv nás tak moc nebolí, i když se vláda snaží tvrdit opak. Nelze je doma použít na úhradu čehokoliv, slouží jen jako mocně předimenzovaný nástroj směnitelnosti koruny. Pokud bychom co nejrychleji spustili důvěryhodný program přípravy na přechod do společné evropské měny a pokusili se srovnat krok se Slovenskem (má teď mimochodem dvakrát vyšší hospodářský růst než EU) a Polskem (vstup do eurozóny je tam prvořadou politickou prioritou), hrozbu měnového útoku na korunu by to nejspíš oslabilo mnohem významněji než násobně vyšší devizové rezervy.

České devizové rezervy představují i problém, je za nimi obrovská účetní ztráta ČNB v důsledku trendového posilování koruny. Stohy dolarů a eur, které byly kdysi pořizovány při vysokém směnném kurzu, jsou dnes levnější. Rozdíl je obrovský, chybí stovky miliard korun. Kdyby ČNB roku 1998 neprodala čtyři pětiny ze 70 tun zlata, které měla pro rozdělení federace, mohla na tom být o téměř 70 miliard korun líp. Shodou okolností jde o částku, kterou chce MMF půjčit.

Z toho je vidět, že i ČNB se může mýlit, stejně jako se může mýlit prezident republiky Václav Klaus, který tvrdí, že EU je brzdou našeho rozvoje. Tajně přitom doufá, že se mu podaří eurozónu rozložit. ČNB nyní uvažuje o triku, jak devizové rezervy zablokovat tím, že by je převedla do základního jmění. Možná by to pomohlo při hodnocení oné obrovské ztráty z kurzového přepočtu, protože ztráta by byla vykazována proti vyššímu kapitálu, a ČNB by mohla pohodlněji odkopnout požadavky MMF s argumentem, že přesun části rezerv může ohrozit kapitálovou stabilitu ČNB.

Je otázka, jak si ČR pomůže, když měnovou politiku nahradí účetnictvím. Ale není to největší problém ve vztahu k EU, před kterým stojíme. Ve vzduchu je riziko, že budeme EU peníze vracet. Zatím se hodně mluvilo o fondech z operačního programu Doprava, kde jsme tomuto riziku předešli tím, že jsme evropské peníze přestali chtít. Státní rozpočet tak nese plnou cenu dopravních staveb asi za 18 miliard korun. Nikde nezaznělo jasné slovo, jak to bude pokračovat.

Ještě zlověstnější zprávy přinesla první cesta našeho nejlepšího ministra školství na kobereček do Bruselu, kde se dozvěděl, že by mohl pohřbít nejen 50 miliard euro, které má ve svých operačních programech na školství, výzkum a inovace, ale mohlo by se zhroutit veškeré financování evropských dotací pro Českou republiku. Nemluvě o vracení toho, co bylo nezodpovědně prošustrováno.

Zatímco vláda žvaní o podpoře jednotného trhu a dalších vysokých metách tržního komsomolství, české využití evropských fondů míří podle názoru Bruselu nikoliv na rozvoj veřejných služeb, ale na nedovolenou podporu soukromníkům, kteří se probíjejí k evropským dotacím korupcí, podvody při výběrových řízeních a odkláněním dotací na jiné než původně deklarované účely. Ostatně, Regionální operační program Severozápad už má v Česku kriminální dohru.

Ve stejné době je zřejmé, že české veřejné rozpočty posílá do kolen i „dluhová brzda“ plošných rozpočtových škrtů. Ve stejné době, kdy premiér Petr Nečas zopakoval, že zatím evropský pakt o dluhové brzdě nepodepíše, oznámil, že českou dluhovou brzdu chce sešlápnout ještě hlouběji, protože už teď vidí, že bude muset vyškrtat z čerstvě schváleného státního rozpočtu prvních 23 miliard korun. Spíš to však vypadá, že si plete pedály a měl by se vrátit k opravdové tříkolce, protože české škrty fungují na dluhy podobně jako naředěný slepičí trus na řádky mrkví. Rostou rychleji.

Nicméně také evropské náklady pro Českou republiku vzrostou, přestože před lety to vypadalo přesně opačně, zdálo se, že evropské zdroje podstatně urychlí český růst. Co se změnilo? Prezident tvrdí, a vláda to po něm papouškuje, že se změnila Evropa. Vyšší evropské náklady se pokusí použít jako argument, proč od nich dál. Až budou tyto náklady co nejcitelnější, přijde na řadu nějaké to evropské referendum.

Jenže je to opačně, jsou to náklady, které platíme za neschopnost nebo spíše neochotu naší vlády sloužit občanům. Platíme je za to, že vláda není schopna využít evropskou dividendu. Je to cena za to, že vládní koalice zneužívá své hlasovací převahy a přeměnila veřejné zdroje v zlatou žílu pro úzký okruh spřízněných subjektů. Jsou to náklady chyb ve strategickém uvažování, které jsou patrné z toho, jak vláda horečnatě spěchá, aby byla kořist pod střechou. Když Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Právo požaduje, aby církev dostala „co komunisti ukradli“ a mluví přitom o státním majetku za 150 miliard korun, je vidět, že se pohybuje v jiném žánru, než by bylo dořešení právního vztahu podmínek pro pokračování duchovní služby.

Co bude silnější? Které tektonické síly dosáhnou vrchu? V každém případě se nevyhneme zemětřesení. Podaří se zabránit tomu, aby je způsobilo švýcarské vyšetřování účtů fondů MUS? Bude zastíněno společnými protesty studentů a odborů? Nebo lékařů? Bude rychlejší rozpad veřejných financí? Dorazí to dárky římskokatolické církvi? Mohou se tyto „restituce“ vymanit z obklíčení trestních oznámení za zneužití pravomocí veřejného činitele, porušování povinnosti při správě cizího majetku a krádeže ve stavu pokusu, ke kterým zvedla prapor spisovatelka Lenka Procházková a je hromadně následována dalšími občany? Potvrdí podzimní volby, že hlasování pro církevní restituce bylo politickou sebevraždou?

Nic z toho, co nás dusí, není součástí evropské agendy v tom smyslu, že by nám to vnucoval nějaký Brusel. Nervózní ohlížení po prstech Bruselu lze spatřit spíše tam, kde to někomu z našich nenechavců kazí sen o všemocnosti.

Řecká lež pomohla této vládě k moci, a tak jen doufejme, že česká lež jednou nezastíní řeckou krizi.

Publikováno se svolením vydavatele.