Dokonce i debaty v hospodách vyznívají v podobném duchu jako disputace právnických učenců. Všichni mají za to, že je to zhůvěřilost a nesmysl. Nikdo se nechce smířit s tím, že by to mělo znamenat poslední slovo, na které Ústavní soud nemůže. Všichni se zájmem pozorují nadšení, které má v očích někdejší protikorupční vláda, když se dozvěděla, že korupce je beztrestná. Pod stůl jdou čestné sliby, že funkce poslance bude vykonávána v zájmu všeho lidu podle nejlepšího svědomí a vědomí. Nejvyšší soud jednostranně vyhlásil („proti tomuto rozhodnutí odvolání není přípustné“) právo poslanců bezectně a nesvědomitě porušovat své sliby.

Není všem dnům konec. Nejen mapa, jak věděl už Švejk, i Nejvyšší soud se může mýlit. Představa, že poslanci jsou nadlidi, kteří mají všechny výhody, aby mohli maximalizovat svůj vlastní zájem, se snad nevyučuje ani na plzeňských právech.

Není to tak, že by se Ištván dopustil a Nejvyšší soud to právem zrušil. Narazili jsme jen na odlišnost mezi vrchním státním zástupcem a Nejvyšším soudem.

Zatímco státní zástupce právo uplatňuje a podléhá přitom rozhodnutí soudu, Nejvyšší soud má právo cosi jednostranně tvrdit („proti rozhodnutí není odvolání přípustné“). Bezmocně tedy sledujeme, jak se Nejvyššímu soudu podařilo přehodit výhybku na slepou kolej. Hradlař, který tu výhybku přehodil, je také slepý, protože uvedená pravomoc Nejvyššího soudu – jak nyní připomínají ústavní právníci – pochází z dob, kdy jsme ještě neměli Ústavní soud. A největší otazník dnes visí nad tím, zda by mohl Ústavní soud toto rozhodnutí posoudit z hlediska ústavnosti a zejména z hlediska zjevného konfliktu takto posvěcených bezbřehých individuálních práv poslanců s omezeními, která na sebe poslanci vzali svým slibem, krytým nejslabší institucí v zemi, vlastní ctí. Dovoluji si připomenout:

"Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."