Americká cla na ocel a hliník už nejsou od pátku ani pro Evropskou unii dočasná, ale nafurt. Nebo aspoň do doby, kdy přijde něco jiného. Evropská komise slibuje protiúder. Z dosavadních úvah vyplývalo, že evropská protiopatření cíleně zamíří na citlivou produkci těch států USA, které jsou důležité pro úspěch strany amerického prezidenta Donalda Trumpa v podzimních volbách. Ekonomika tu tedy zdobí politiku. To je dobré vědět pro případ, že by někdo chtěl mávat nějakými čísly. Je tu riziko nevypočitatelnosti, a to se z definice špatně počítá.

Nicméně statistiky napoví, kdo jakou chytí. Dovozní cla na ocel dopadnou nejvíc na sousední Kanadu, daleko největšího vývozce oceli do Spojených států. Tento smluvní partner v Severoamerické zóně volného obchodu NAFTA ročně dodává do USA téměř 6 milionů tun. Dalším takovým postiženým je Mexiko s exportem přesahujícím 3 miliony tun. Trump už prosadil, aby se o podmínkách NAFTA jednalo znovu, a přitom slíbil, že pokud budou Kanada s Mexikem vstřícní, dostanou výjimku na cla. Asi vstřícní nebyli, nebo jen málo, a tak dostali podnět k hlubšímu zamyšlení.

Evropská unie je z hlediska tohoto ochranářského opatření USA zcela okrajová. Nejvýznamnější unijní stát Německo vyváží do Spojených států necelých 1,5 milionu tun oceli, pouhou čtvrtinu toho, co Brazílie, a třetinu jihokorejského vývozu. Také Rusko, Turecko a Japonsko vyváží do USA výrazně více oceli než Němci. Jenže dalším trumfem této vznikající obchodní války mají být auta, a tam už by byli naši sousedé, a tedy i my, postiženi citelněji.

EU a Japonsko vydaly společné prohlášení, ve kterém odmítají cla na ocel a zároveň varují, že případná cla na auta by mohla způsobit zásadní otřesy na světovém trhu a přivést k rozpadu systém mnohostranného obchodu založený na pravidlech Světové obchodní organizace WTO. Tato varování nemusí být úplně planá, protože u WTO vzplane právní bitva nad desítkami žalob. A ta může mít tu vlastnost opravdové války, že víte, jak začala, ale netušíte, jak skončí. Ostatně, když Trump přišel s první ultimativní sadou požadavků vůči EU (kladených tónem, který připomínal spíše výzvu k bezpodmínečné kapitulaci), jedním z požadavků bylo, že EU si nepůjde stěžovat k WTO.

Česká duše může být v těchto kotrmelcích dost rozpolcená. ČR patřila k nejaktivnějším zastáncům chystané transatlantické dohody TTIP, kterou naštěstí odkopl sám Trump, neboť všechny dosavadní obchodní dohody považoval na nevýhodné, ba škodlivé. S tím se dá souhlasit, spor by snad mohl vzniknout jen o to, kdo škodil víc. Ale ta představa, že TTIP platí, nadnárodní korporace vláčí českou vládu před spřátelenými arbitrážními tribunály kvůli zákazu prodeje nahnilých kuřat ošetřených spolehlivou desinfekcí nebo kvůli údajnému nabourání intelektuálního obsahu nějakého bublinkového tlamolepu, a když to všechno prohrajeme, americká vláda si ještě střihne kapku národní bezpečnosti… To by byla moc pěkná sada: klacek mlátí, ale mrkev je pryč.