Každý čtvrtý český žák nezvládá testy základních gramotností a nedosahuje úrovně považované za nezbytnou pro efektivní fungování ve společnosti. Výdaje na české školství jsou pod průměrem OECD a čeští učitelé mají poloviční platy ve srovnání s českými vysokoškoláky s jiným zaměřením. Chybí systematická podpora snaze škol vycházet vstříc individuálním potřebám žáků a nabízet vzdělání jako nástroj společenského začleňování.

Je to smutné čtení. Nahlížíme do čerstvé zprávy OECD o stavu a výhledech školské politiky v ČR Education Policy Outlook: Czech Republic (http://www.oecd.org/edu/EDUCATION%20POLICY%20OUTLOOK%20CZECH%20REPUBLIC_EN.pdf), kterou tato mezinárodní organizace otevírá novou sérií dílčích analýz, a špatné jsou především doklady prudkého zhoršení. Sesouváme se pod průměr a leckteré výsledky jsou prostě nepřijatelné. V zemi Komenského nyní opouštějí základní školy žáci se znalostmi, které nestačí na průměr 15 letých vrstevníků v OECD, jak ukázaly mezinárodní srovnávací testy základních gramotností PISA 2009. Byli jsme v něm podprůměrní jak ve čtení, tak i v souhrnném hodnocení.

Avšak i tam, kde ČR patřila k premiantům a nyní je aspoň vyhovující, vidíme ústup ze slávy. V mysli kvasí neodbytná úvaha, že současná katastrofa české ekonomiky může mít další pokračování nejen kvůli svazujícím státním dluhům, které pravicové vlády nasekaly na rekordní úrovni, ale také v důsledku eroze někdejší konkurenční výhody ČR, kterou byla vysoká vzdělanost a kvalifikace našich občanů.

ČR se drží na předních místech žebříčku podílu absolventů středních škol ve věkové skupině 25 – 34 let. Našich 94 procent je podstatně výše než průměr OECD 82 procent. Jenže větší je i podíl těch, kdo touto úrovní vzdělání bohužel skončil. Absolventů terciárního vzdělání máme v této věkové skupině pouhou polovinu průměru OECD (ČR má 23 %, OECD 38 %).

Okamžitě se ozvou hlasy, že v Německu a Rakousku jsou na tom stejně, protože to, za co by někdo v USA dostal vysokoškolský diplom, zvládne u sousedů formálně vyšší střední Hochfachschule v gesci Hospodářské komory. Jenže tato argumentace nám moc nepomůže, protože ve skutečnosti nemáme takový typ škol, které by programově vycházely vstříc praxi špičkových exportních podniků. V Německu a Rakousku jsou pak tyto školy součástí systému celoživotního vzdělávání, a to také v ČR prakticky chybí. Přitom je jedním ze základů konkurenceschopnosti.

Mohli jsme to vidět u našich západních sousedů také na začátku krize, která dusila podniky s nedostatkem poptávky. Stát se rozhodl podpořit zachování zaměstnanosti tím, že subvencoval doplatek ke mzdě při zkrácené pracovní době – ale podmínkou bylo využití zbylého času k intenzívnímu doškolování a rekvalifikaci.

Jistě, nízký podíl vysokoškolsky vzdělaných osob v ČR není novinkou a v posledních letech počty studentů násobně vzrostly. Nyní na českých vysokých školách studuje jen v denním studiu takový podíl osob ve věku 15 až 29 let, jaký v průměru OECD tvoří součet denního a večerního studia.

Poslední dobou to však v ČR naráží na obavy, že důsledkem zvyšování počtu studentů je pokles kvality studia. Ale co tedy říci k poklesu vzdělanostní úrovně 15 letých, kde je to s povinnou docházkou pořád stejné? Možná to spíše souvisí s trvalou finanční podvýživou školství, jak ukazují klesající rozpočty i nízké mzdy učitelů a školních zaměstnanců. Neměli bychom přehlížet ani další prvek, celkové poměry ve škole. Podle názorů studentů, dotázaných v rámci PISA, ve srovnání s OECD vyznívají podprůměrně také vztahy s učiteli a prostředí ve třídě.

Nemusíme všem těm číslům věřit, ale je dost jedno, jak si nějaký poměr vysvětlíme doma mezi sebou. Míra vzdělanosti vyjádřená podílem osob s terciárním vzděláním je ukazatelem, na který se podívá každý investor, když zvažuje, v čem je potenciál hostitelské země. Jestliže dáváme přednost střední a vyšší střední kvalifikaci před kvalifikací nejvyšší, jsme vhodným místem pro standardní montovny, kde se soutěží hlavně co nejnižší cenou práce.

Pokud jde o znepokojivě vysoký podíl „čtenářsky negramotných“, je v ČR dán především sociálním prostředím, upozorňuje dále zpráva OECD. Podíl těch, kdo ze srovnání PISA vyšli jako neúspěšní (Level 2) přitom dramaticky vzrostl ze 17,5 procenta v roce 2000 na 23 procent v roce 2009. Snahy škol o sociální inkluzi a pomoc znevýhodněným nemají velkou podporu. Pozoruhodné je, že v mezinárodních srovnáních gramotnosti dopadly dívky výrazně lépe než chlapci. Dodejme - jen v těchto testech, nikoliv v příštím platovém zařazení.

Zpráva OECD oceňuje kvalitní předškolní výchovu v ČR, ale všímá si i faktu, že školek je relativní nedostatek, byť mezinárodní průměr je ještě horší. Vzrostl však podíl učitelů předškolní výchovy bez potřebné kvalifikace.

Ředitelé škol mají v ČR vysokou míru nezávislosti, ale učitelé jsou špatně placeni a jsou starší, než je průměr OECD. V rukou ředitelů je i profesionální rozvoj učitelského sboru, avšak ten se řídí víc soukromými zájmy učitelů a potřebami školního rozpočtu než objektivním hodnocením učitelů a potřebami jejich rozvoje. Učitelé základních a nižších středních škol nemají ani po platových úpravách víc než 53 procent toho, co dostanou jinde v národním hospodářství vysokoškolsky vzdělané a plně zaměstnané osoby ve věku 24 – 64 let. Mzdy českých učitelů jsou nižší i ve srovnání s učitelským průměrem OECD.

Pokud i přesto „kdo umí, učí“, je to na medaili za statečnost…

Publikováno se souhlasem vydavatele.