Výsledky boje s pandemií přinášejí skóre, na které by si nikdo nevsadil. Žebříček podle počtu mrtvých na milion obyvatel vede Belgie s 864 před Británií (700). Z evropských zemí je v první desítce ještě Španělsko, Itálie, Švédsko a Francie. Spojené státy (necelých 500) jsou osmé. Naopak asijské země, kde to začalo, Jižní Korea, Tchajwan, Čína nebo Vietnam, jsou na konci takového seznamu. Ale mezi těmi nejúspěšnějšími najdeme i Slovensko, klobouk dolů. Tolik aspoň říkají údaje o zemích, kterým se dá věřit. (ZDE)

Špatně tedy zatím dopadly země s dobrou zdravotnickou službou, snad že na ni příliš spoléhaly. Trochu jiná je situace v Spojených státech, kde se sešla zhoubná racionalita maximálně privatizovaného zdravotnictví s pohrdáním vědou ze strany prezidenta Donalda Trumpa. Ten povzbuzoval urychlené otvírání společnosti k normálnímu životu bez ohledu na varování epidemiologů. Místo přírůstků HDP tak má znovu přírůstky případů kovidu. Nejhorší situace je překvapivě ve státech slunečního pásu, takže padá iluze o sezónním charakteru epidemie.

Americký Kongres se rámcově dohodl na prodloužení federálních podpůrných opatření v rozsahu jednoho bilionu dolarů, ale není dohoda na tom, komu je dát, na co a za jakých podmínek. Prezident Trump se pokusil spor rozštípnout metodou prezidentského dekretu. Avšak rozdává jen práva na podporu, nikoliv už finance, ty nemá, tam se bez kongresů ve státech i federaci nehne. Chce tedy sáhnout do federální rezervy na přírodní katastrofy, ale když ji na začátku sezóny hurikánů rozdá na podporu v nezaměstnanosti a sociální příspěvky, koleduje si o malér.

Vyvodit z toho lze jediné – bude to ještě tvrdé. Vlády musí hledat způsoby, jak zátěž rozložit více rovnoměrně, jinak to někde rupne. V Česku už se proto začalo mluvit o progresívním zdanění. Ministryně financí Alena Schillerová se podělila o úvahu, že zrušení superhrubé mzdy a zavedení skutečné sazby daně z příjmů fyzických osob ve výši 15 procent musí provázet ještě druhá sazba pro vyšší příjmy čili návrat k progresi.

Pokud si vzpomínám, mívali jsme čtyři sazby, ale to teď nechme stranou, jde o princip. Rovná daň byla znakem příslušnosti k nerozkoukaným postkomunistickým ekonomikám, kterým se podařilo vnutit recepty „washingtonského konsensu“ vytvořené původně pro podmínky jihoamerických vojenských diktatur.