Rychle se dá čerpat ze státních fondů na zateplování, na výstavbu sociálních bytů. Rychlé peníze se dají získat nějakými rozpočtovými přesuny, třeba z rezerv ukrytých v kapitole všeobecná pokladní správa, z různých speciálních fondů životního prostředí, bydlení, dopravní infrastruktury, nebo z bohatých státních podniků. 

Rychle se také musí vstoupit do jednání o příští finanční perspektivě EU a oživit čerpání stávajících evropských přídělů, třeba tím, že se peníze přesunou na připravené projekty v zásobě, na které se zatím nedostalo. Jenže tady už to moc bez parlamentu nejde. Brusel přestává tolerovat vládu bez funkčního zákona o státní službě, protože to je ten pravý základ korupce a zlodějny, která ovládla české veřejné finance. Do chlívku už hrnout nebude. Rychle jsou proto potřeba i předčasné volby. Potřebujeme jasnou sněmovní většinu, která dokáže nápravu prosadit a odpoutá nás od úchylné protibruselské dogmatiky Václava Klause, se kterou se Petr Nečas tak úslužně smiřoval.  

Ale ani ty rychlé prachy možná nepůjdou do Zelené úsporám, byť spousta ekonomů doloží, jak výhodná by to byla investice. Připomínám, že před rokem Svaz měst a obcí, Svaz podnikatelů ve stavebnictví, Svaz českých a moravských bytových družstev a Hnutí DUHA společně napsaly klíčovým členům vlády dopis s doporučením vložit výnosy z aukcí povolenek do programu, který naváže na úspěch Zelené úsporám. Volali po pomoci domácnostem, městům, obcím i krajům s důkladnou energetickou renovací budov: zateplením, výměnou oken či vybavením domů moderními zdroji tepla: kotly na biomasu, solárními kolektory na střechách a podobně.  Argumentovali, že je to lepší než šílené škrty:

„Studie, kterou v březnu prezentoval ekonom Miroslav Zámečník, člen NERV, potvrzuje, že alokace výnosů z aukcí povolenek na opatření k vylepšení energetické efektivnosti budov znamená pro českou ekonomiku větší přínos než jejich použití ke snižování deficitu státního rozpočtu. Velká část peněz se státu opět vrátí v daních a menších nákladech veřejných rozpočtů.“

Myšlenka se prosadila, ministrem životního prostředí se teď stal Tomáš Podivínský, který měl předtím tento program na starosti jako náměstek, ale otazník visí nad zdroji. Například peníze z evropských zdrojů mohou jít i opačným směrem, budeme je vracet. Zatím jsme museli zaplatit ze svého 12 miliard z programů pro dopravu a životní prostředí. 

Kombinaci obou programů názorně vidíme na D8, kde se po deštích sesunul svah na rozestavěnou dálnici v Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Nekonečný spor se ekologickými aktivisty, který stavbu zdržoval, spočíval v tom, že bránili stavbě v těchto místech nejen proto, že je tam vzácná příroda, ale taky proto, svah se může sesunout a škody na přírodě pak budou mnohem větší. Tvrdili – spolu s řadou předních geologů - že trasa tunelem je lepší. Tunel však neprošel, protože by byl dražší a pomalejší. Dálnice povrchovým zářezem do labilního svahu měla být levnější a rychlejší. Ve skutečnosti se staví podstatně pomaleji a dráže, než se plánovalo, a obávaný svah se skutečně sesunul. Sesunulo se i evropské financování, protože Brusel přestal tolerovat porušení předpisů o přípravě stavby. Stavíme za své. Kolik to ještě může stát?

A co všechno se ještě zničí? Zprávy o možné obnově zavalené stavby zatím nabízejí odvodňování krajiny nejen v místě sesuvu, ale prakticky v celém průchodu dálnice Chráněnou krajinnou oblastí, spolu s budováním dalších betonových monster na zpevnění svahu, které krutě zvedne náklady, stavbu dále prodlouží a vzácnou přírodu bezpečně dorazí. 

Peníze na dostavbu zhavarované D8 však nejsou tím nejhorším, co nás mohlo potkat.  Připočtěme také náklady vleklého hospodářského propadu (ne-li rozpadu), obrovské státní dluhy, církevní restituce, další rozvrtané dálnice, které je třeba opravit, miliardové investice do nefunkčních informačních systémů, které je třeba odepsat a vynaložit znovu, děsivě narůstající účet za solární barony. A nezapomeňme na klesající korunu a riziko růstu nákladů obsluhy státního dluhu, kde je třetina vypůjčena v zahraniční měně. 

A stále toho není dost. Na scénu se vrací obzvlášť mocný bubák, zdánlivě mrtvý příběh 90. let. Jedná se o státní záruky za úvěry na trvale obrátkové zásoby v hodnotách navýšených o dvacet let lichvářského úročení. Jestli se skutečně probudí, přijde další finanční zemětřesení. 

Je to vlastně dědičný hřích, důsledek nemravného začátku samotného startu celé transformace, která byla postavena na negativním výběru – kdo zkrachuje, vyhraje. S krutými podmínkami podnikových úvěrů si nikdo z vnitřního kroužku vládních liberálů nelámal hlavu, protože zrychlovaly proces hledání nových vlastníků. Zkrachovaný podnik se koupil levněji a bez zátěže starých dluhů – za ty ručí stát. Je jasné, jaký typ nových vlastníků to přitahovalo – piráty a veksláky, kteří později došli dál a vyvinuli techniku vysát, zkrachovat, převzít, vycucnout hotovost, rozprodat zásoby a zařízení, nakonec i budovy a pozemky. Co z toho zbylo, bylo srovnatelné s tím, jako kdyby ve firmě hořelo. Kdo nevěří, ať se projde místy, kde kdysi stávalo pražské ČKD nebo Poldi Kladno. Nebo stovkami jiných. 

Ale vraťme se k těm starým drahým úvěrům detailněji. Problém už zná jenom pár stařešinů, proto připomenu i jeho kořeny. Sahají až do totáče. V závěru se i bolševik dostával do rozpočtových potíží a už tenkrát kohosi napadlo, že ve státních podnicích jsou peníze, které by nahradily chybějící výběr daní. Avšak zatímco dnes se mluví jen o ořezání nadbytečného sádla z Českých lesů (ať aspoň zaplatí opravu silnic ve svém okolí), tenkrát se sáhlo po plošném řešení a sebral se podnikům veškerý provozní kapitál. Nahradily ho levné státní úvěry na trvale obrátkové zásoby (TOZ). Mimochodem, takhle pracují i velké světové firmy. Potřebu zásob navíc snižují tím, že je mají neustále na cestě (v režii dodavatele) a platí jen za to, co jde okamžitě na výrobní linku (just-in-time).  

Pocaď dobrý. Totáč skončil, firmy to nějak přežily a mezi lidmi zavládla představa, že teď už bude líp, protože zinkasují „dividendu svobody“ – zbaví se nákladů buzerace pláňáku, vlády tupých partajních knížek a imperiálních zájmů Velkého bratra a budou si vládnout sami. Skupina liberálů ve vládě kolem ministra financí Václava Klause však měla zcela jinou představu. Jejím jádrem byla řízená privatizace přidělovaná z centra – později z privatizační linky ministerstva privatizace a Fondu národního majetku. To však vyžadovalo zcela jiné vedení státních podniků, než jaké vznikalo na shromážděních zaměstnanců se spontánní volbou ředitelů. 

Když se po prvních pokusech ministra průmyslu ukázalo, že své tipy neudá a bude vypískán, padlo rozhodnutí s podniky nejednat a rovnou je skřípnout. Jejich slabým místem byly finance. Levné úvěry na trvale obrátkové zásoby (TOZ) byly nahrazeny úvěry tržními. Vzpomínám, že šlo o skok zhruba ze 2 procent na 17 procent. Současně bylo zrušeno RVHP, takže firmy přišly o peníze i trhy. 

Privatizace takového podniku přišla za babku – ale nikdo jiný než veksláci a piráti nemohl mít zájem. Aby se tedy přilákal i nějaký ten serióznější investor, privatizované podniky začaly dostávat státní garance na TOZ. A ty nikdo nezrušil. 

Podle informací serveru Česká pozice začaly zapomenuté pohledávky kryté garancí kolovat finančním trhem a existuje nedávný případ, kdy se tuto garanci podařilo realizovat, i s tím lichvářským úrokem (dostal násobky původního nominálu). Věc byla nedávno na poradě ekonomických minstrů Nečasovy vlády. Co vymysleli, nevíme, Problém zřejmě trvá. 

Takže ani věcné a praktické plány vlády neodpovídají na otázku, jak rychle rozdýchat naši nebohou ekonomiku. Ta klíčová otázka zní stále naléhavěji – za co? Je jasné, že dnešní sněmovna s nápravou moc nepomůže. Pokud občané nedostanou právo, vybrat si rychle novou, stane se něco horšího, než že se nehneme z místa. Budeme se bořit do močálu stále hlouběji.