Zbyněk Fiala: Zeman žádá investice

První – Nečasova vláda ztratila ochránce na Hradě, nemusí se dožít řádného termínu voleb. Nečas se s tím možná smíří, možná zkusí ještě nějaké krkolomnosti, dokud je tam Václav Klaus, ale spíš se zdá, že to má spočítáno. Druhou věcí je ochota ke spolupráci s ČSSD na kritické bázi – Zeman jim přijde vynadat na sjezd, kam byl pozván, ale uvažuje v intencích levice, jak všichni očekávali. Třetí – v Zemanovi se vrátil na viditelné místo ekonom keynesiánského ražení. Bude se hlasitě vyjadřovat k efektivnosti vládní „rozpočtové odpovědnosti“, která zvyšuje dluhy a zanedbává investice.

Věnujme se hlavně Zemanovu poukazu na potřebu investic, protože to bude opravdu velké téma. Investice země potřebuje, bude však důležité, kam tyto investice zamíří. Vedle viditelné státní zadluženosti, která roste o půl miliardy korun denně, během vlády pravice zdvojnásobila a činí 160 tisíc korun na občana včetně nemluvňat (asi půl miliónu korun na rodinu), roste také skrytá zadluženost, zanedbání, vybydlení. Spoustu investic budou potřebovat obory, které přinesou jen výdaj, zátěž, jako když z domu opadá omítka a nemůže se to tak nechat.

Například katastrofální stav životního prostředí na Ostravsku (a nejen tam), kde inverze mění krajinu v plynovou komoru, naznačuje, že se s tím něco musí udělat. Stojí za připomenutí, že v roce 1989 protesty proti totalitě pronikly mimo Prahu hlavně tím, že začaly nezávisle na Praze – kvůli agresívnímu ovzduší na Mostecku a v dalších lokalitách severočeské uhelné pánve, kde průmyslové exhalace spolu s inverzní mlhou vytvářely dusivé páry kyseliny sírové. Lidé museli svrhnout vládu, když nechtěli umřít.

Proto také v 90. letech vůbec největší státní investice zamířily do odsíření uhelných elektráren. Stálo to tenkrát nevídaných 48 miliard korun za zařízení, ze kterého bylo prakticky všechno dovezeno. Domácí průmysl zakázku nedostal, aby se dal levněji privatizovat. Vedle toho se jako další ekologická investice stavěla jaderná elektrárna Temelín, která nakonec stála třikrát víc než odsíření elektráren, které měla původně nahradit. Když byl Temelín hotov, jeho elektřina uhelné elektrárny nevyřadila, jde prakticky celá na vývoz. A protože jsme se stali tak silným exportérem elektřiny, museli jsme i doma převzít její ceny z německé energetické burzy, takže máme sendvič německých cen elektřiny mezi českými platy.

Nyní je na spadnutí šílený nápad, že postavíme další Temelín. Jeho elektřina se však bude vyvážet mnohem obtížněji, protože spotřeba elektřiny v Evropě klesá v důsledku zavádění strategických úsporných programů. To stlačuje ceny elektřiny na úroveň krizového roku 2009. Vedle toho působí na ceny elektřiny také dotované alternativní zdroje, slunečníky, větrníky a bioplynky, protože takové je politické rozhodnutí vyspělých zemí EU. Politický charakter má i odpor našich západních sousedů k jaderné energii. Spoléhání českých jaderníků na tuhou zimu, která zvrátí německé rozhodnutí o odchodu od jádra, nevyšlo. Přestože teď pár dní mrzne, až praští, prožíváme jedno z nejteplejších zimních období historie. Na globální oteplování zřejmě žádné zaříkávání nezabírá.

Píšu to jen proto, aby bylo jasné, že investice mohou být dobré a špatné. Ty dobré slouží všem a ty špatné jen někomu. Špatné investice pak mohou přispět k tomu, že většině bude hůř. Vláda je odhodlána čelit perspektivě poklesu cen elektřiny tím, že ji bude dlouhodobě dotovat formou vládní garance. Je jedno, jestli pak bude na určitou minimální cenu elektřiny připlácet z rozpočtu nebo to zaplatí spotřebitelé. Fakticky půjde o daň, která nás postihne plošně a dále sníží českou konkurenceschopnost na celá desetiletí za cenu zvýšení zisků akcionářů ČEZ. Velké špatné investice tedy mohou způsobit, že hůř bude dlouho.

Špatná investice může mít také negativní znaménko – určitému oboru jsme se prostě vyhnuli, ať to dělají jiní. Tak to bylo s odsiřováním v 90. letech, kdy jsme podcenili perspektivy environmentálních technologií a dali přednost dovozu. Proto se teď mnohým průmyslníkům a jejich politickým reprezentantům hnusí prudce narůstající obor zelených technologií, kam počítáme i technologie pro alternativní zdroje energie. Neumíme to, zaostali jsme, nemáme čím soutěžit. Kdyby to radši nebylo.

Ale nemylme se, také environmentální technologie jsou hi-tech. Obrovský větrník Siemensu s výkonem 6 MW připomíná dvojnásobnou petřínskou rozhlednu s bezúdržbovým soustrojím, které je výrobně stejně náročné jako letecká technika. Ostatně listy vrtule mají rozměry křídla největšího boeingu. Výzkum alternativních zdrojů, velkých zásobníků elektřiny, elektromobilů, jejich pohonů a systémů rychlého dobití baterie, přímé produkce uhlovodíků nebo vodíku z živé kultury, to vše se pohybuje na hranicích fyziky a molekulární biologie a začíná být příjemcem podpory, jakou jsme dříve znali spíše ve vojenském výzkumu.

Pozoruhodná je statistika, kterou přinesl Eurostat na konci roku 2012, když porovnal růstová tempa v průmyslu podle jeho technologické úrovně. Průmysl špičkových technologií rostl v eurozóně o 3,8 procenta, zatímco střední a nízké technologie jsou utlumovány (vyšší střední stagnovaly při růstu o 0,7 % a nižší střední a nízké byly v poklesu -0,8 a -1,0 %). Česko není součástí eurozóny, ale srovnávat se s ní musíme, jsme jí obklopeni. V Česku rostly špičkové obory o slušných 5,5 procenta, ale ty vyšší střední o ještě rychlejších 7,3 procenta. Nižší střední rostly o 1,5 % a pouze nízké byly v poklesu. V Německu rostly špičkové technologie o 6,6 procenta, zatímco vyšší střední jen o 2,3 %, v Rakousku vidíme rozdíl mezi 6,8 % a 3,5 %. V Česku tedy nejrychleji roste to, co je jinde v závěsu za mnohem perspektivnějším průmyslem.

Je to proto, že německé a rakouské firmy jsou finalisté a mohou si nechat svůj špičkový technologický příspěvek dobře zaplatit, protože určují cenu. České firmy jsou dodavatelské, mají jen takovou práci, jaká je jim přidělena a cenu pasivně přijímají. Směnné relace, které toto bezmocné postavení českých exportérů vyjadřují, už několik let jenom klesají. Obrat je v nedohlednu, protože průmysl, ve kterém je nejdynamičtější složkou střední technologická úroveň, žádný výzkum nepotřebuje. Investice pouze zvýší spotřebu materiálu a energie. Možná i odstraní pár zbytečných pracovních míst. Mohou také zadusit menší domácí konkurenci, která ještě někde přežívá.

Není to tedy jen o číslech, kolik se investuje, ale také kam. Obtížně se povzbuzují domácí investice, když doma nikomu nic nepatří. Tohle bude manévr, který bude vyžadovat mimořádnou ekonomickou tvořivost a prozíravost. Přitom jsme v sevření minulosti - v zemích bývalého Československa, nyní na Moravě a ve středním a východním Slovensku, je největší koncentrace zpracovatelského průmyslu střední technologické úrovně na obyvatele v EU.

Čím se bude tato země živit, když tento obrat nezvládne? České elity zatím upírají pozornost k jiným alternativám – k alternativním finančním investicím. Uvažují o přeměně Česka v mezinárodní finanční centrum, které by bylo Lucemburskem východu. Své naděje opírají o novou evropskou směrnici, která požaduje, aby velké alternativní investice unijních subjektů, které působí v offshorových daňových rájích, přenesly domicil do EU. Proč tedy ne do Prahy? Musí se sem nalákat. Jak? Ještě výhodnějšími podmínkami, než by jim nabídli jinde. Tématem se zabývala konference, která proběhla v minulých dnech v prostorách Poslanecké sněmovny ČR.

Zdá se, že český sen o světovém finančním centru je tím pravým důvodem, proč Nečasova vláda odmítá daň z finančních transakcí, Bankovní unii a její plošné dozorové funkce, a koneckonců i samotné euro, které by přineslo další závazky rychle stmelované eurozóny. Místo toho nabídneme velkým penězům maximální svobodu a minimální daně. Budeme obránci největšího kapitálu, budeme mu razit cestu. Využijeme toho, že se všichni ostatní mýlí. Ve stopách Komenského, učitele národů.

Skoro to vypadá, že se stejným cílem podnikáme pokus rozložit EU podobným způsobem, jako se rozkládalo Československo. Tenkrát tomu napomohl fakt, že se o klíčových návrzích hlasovalo odděleně ve Sněmovně lidu a ve Sněmovně národů. Kvalifikovaná většina v druhé komoře však měla úplně jinou hodnotu, protože tam měly násobně vyšší váhu volební okrsky podle národního klíče, aby se zabránilo přehlasování menšího. Krátce, byl tam vysoký vyděračský potenciál. V takových podmínkách bylo snadné rozdmýchat nesmiřitelné rozpory a nastavit cestu k rozchodu. S touto zkušeností jsem si četl vyjádření člena Bankovní rady Mojmíra Hampla v Hospodářských novinách 11. prosince 2012 o Evropské bankovní agentuře: „Dnes přijatý návrh, aby se v této instituci hlasovalo odděleně dvojí většinou členů a nečlenů, je původně český.“

Hampl rovněž uvedl, že návrh prosadila neformální "severní liberální koalice", kde spolupracuje Česko s Británií, Polskem a Švédskem. Británie a Švédsko jsou významná finanční centra. O londýnské City to každý ví. Pohled do statistik ukazuje, že je zdrojem snad třetiny britského HDP (čísla o příspěvku k britské ekonomice mohou kolísat, ale je 30 až 50 krát větší než v ČR a zásadní výpadek tohoto příspěvku by byl pro současnou britskou ekonomiku zničující). Švédsko se pokouší vytvořit centrum pro obchodování s deriváty, pro které má vlastní technologickou platformu, originální obchodovací systém. Poláci na sebe chtějí strhnout obchodování v bývalém východním bloku, ale soupeřem je Vídeň a Mnichov. Češi té partě dělají křoví, v naději, že ostatní přelstí.

V nejbližší době tedy půjde o budoucnost země, i když se vláda pokouší význam porážky ve volbě prezidenta bagatelizovat. Ale nastavit správné parametry změny bude mnohem těžší než se rozhodnout mezi dvěma možnostmi. A může to být rozhodnutí na déle než na jedno volební období.