Hned na začátku totiž poctivě připomněl, že není samozřejmé, zda republiku, které by mohlo být zanedlouho sto let, ještě máme. To, zda ještě máme onu téměř stoletou republiku, která přivedla na svět i říjnový státní svátek, je natolik ne-samozřejmé, až je to naprosto tutově jisté. Prostě ji nemáme. Klaus ji roztrhl, tak proč o tom mluví? Protože mistr se pozná podle toho, že dovede vlídně pohovořit i o provazu v domě oběšencově. Malicherná vzpomínka na minulý pohřeb by nám však neměla zastřít riziko, že se chystáme skočit do hrobu znovu.

„Pokušení využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu a k dalšímu oslabení suverenity historických evropských států – potíží, které by bez chybně koncipovaného zavedení společné evropské měny v této podobě nevznikly – je veliké a už neskrývané,“ prohlásil znechuceně český prezident při slavnostním projevu k 28. říjnu.

Navázal pak na to ucelenou sadou dalších předsudků. Zopakuje ji ještě při novoročním projevu, při předávání prezidentského úřadu, a potom ještě mnohokrát, ale to už ubude těch, kdo to po něm budou opakovat. Využijme tedy toho, že máme jednu z posledních příležitostí, kdy má cenu se k nim ještě vyjádřit. Tu EU si nechme na konec.

Žijeme si dobře

    „Žijeme v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin.“
    „Data za Evropu říkají, že je u nás nejnižší i procento lidí žijících pod hranicí chudoby.“

Skutečně si žijeme dobře? Skutečně nejsme chudí?

Ona „data za Evropu“ představují porovnání podílu těch, kdo musí vystačit s menšími příjmy, než je 60 procent toho, co má pan Prostřední. Je nás 10,5 miliónu, seřadíme se podle příjmu, podíváme se, kolik má pan Prostřední na 5 250 000. pozici, ubereme 40 procent, a kdo má míň, je „chudý“. Když se však půjde pan Prostřední pozeptat do Rakouska, jestli to bylo spočítáno správně, zjistí, že zároveň zchudnul, protože český Prostřední si tam za svůj příjem 7,5 tisíce euro koupí jen čtvrtinu toho, co rakouský Mittel s příjmem 22 tisíce euro (2011). Mezi lety 2009 a 2011 si přitom pan Prostřední polepšil jen o 160 euro a letos v nejlepším případě o nic. Kdybychom se víc družili k Rakousku, ve smyslu – víc se zajímali o to, jak to dělají, asi bychom udělali líp než s pokusy uchovat naši suverénní bídu co nejdéle beze změny.

Včera dostali, dnes trpí

    "Současná hospodářská stagnace, provázená v principu správnou a chvályhodnou snahou vlády stabilizovat veřejné finance a brzdit nárůst státního dluhu, vede k tomu, že se životní úroveň některých našich spoluobčanů snižuje. Nezpůsobili to však ti, kteří jim nyní něco berou, ale ti, kteří jim předtím nezodpovědně dávali."

Skutečně to nezpůsobili ti, kteří nyní škrtají a berou? Skutečně se vláda snaží veřejné finance stabilizovat? Nejsou spíš otřeseny radikálním snížením daňových příjmů, které dostal do programu ODS právě Václav Klaus? Pokud tedy mluvíme o neodpovědném rozdávání, probíhá ve zrychleném tempu, ovšem někomu jinému, než se snaží Klaus naznačovat.

Volby ukázaly, že tomu lidé nerozumí

    "Řekli jim /naši spoluobčané/, že se současné vládě nedaří přesvědčit veřejnost o správnosti své politiky."

Těžko přesvědčovat o správnosti něčeho, co je nesprávné. Těžko mluvit o fiskální stabilizaci, když přináší rekordní dluhy. Těžko mluvit o úsporách, když každodenní příval korupčních afér ukazuje, jak lidé u moci hrabou. Co když lidi naopak začali chápat, o co tu jde? Zdá se, že to lépe vystihl Mirek Topolánek, když svého času poznamenal, že „kdyby lidi věděli, co chystáme, nikdy by nás nevolili“.

Na sekeru nenalévat

    "Ekonomický a sociální systém, postavený nikoli na reálném výkonu ekonomiky, ale na zadlužování a rozdávání bohatství pořízeného na dluh, dříve či později musel narazit – v celém západním světě, i u nás."

Máme to vnímat jako mimořádně otevřenou kritiku vlád pravice? Co je „reálný výkon“? Jsou jím přírůstky bohatství těch, kdo se zapojili do Klausova „bankovního socialismu“, nebo jím byla pozdější rychlá obnova ekonomiky za vlád ČSSD (ekonomiky zdecimované kuponovou privatizací)? Za socialistů byl poměr státního dluhu k HDP druhý nejnižší v EU. Mezitím stoupl, ale stále je u dolní čtvrtiny žebříčku. Pokud chceme opravdu omezit nereálnou složku ekonomiky, podpořili bychom daň z finančních transakcí.

Obnovitelné zdroje nátlaku

    "Prostřednictvím médií se daří prosazovat zájmy malých, ale mocných – a často i mezinárodně propojených – nátlakových a lobbistických skupin, schovaných v různě pojmenovaných nevládních organizacích. Exemplárním případem jejich úspěchu je to, co se událo kolem tzv. obnovitelných zdrojů energie, kdy naše zákony umožnily ničím neospravedlnitelné zisky těm, kteří se při přípravě těchto zákonů dokázali rychleji zorientovat, nebo si je dokonce ušili sobě na míru."

Jednoznačněji se vyjádřil premiér Petr Nečas v rozhovoru pro Lidové noviny, když řekl: „Chceme skutečně zastavit ten nesmyslný boom obnovitelných zdrojů energie, mít tady stabilní zdroj energie v podobě jaderných elektráren, abychom dokázali dlouhodobě garantovat rozumné ceny elektrické energie.“

Slova o garantování rozumných cen energie si pak přeložme jako dlouhodobou státní garanci cen elektřiny, které si teď nadiktuje investor do Temelína a které budeme platit, přestože tou dobou mohou být alternativní zdroje levnější a zřejmě budou problémy i s nadprodukcí jaderek.

Klausova poznámka o „ničím neospraveditelných ziscích“ solárních elektráren má kořen v druhé polovině roku 2006. Vzpomeňme si, jak umožnil sedm měsíců podivného bezvládí po červnových volbách, kdy Topolánek nepřetržitě sestavoval vládu, která pak stejně nedostala důvěru.

Solární boom je symbolem státu v zajetí lobbistických skupin (state capture), který tenkrát vznikal, nikoliv však nevládních, ale politicko-podnikatelských. Na podzim onoho roku státní regulátor ERÚ překvapivě zdvojnásobil výkupní ceny solární elektřiny na nejvyšší úroveň na světě – a už to jelo.

Přátelé jaderek, jejichž neviditelnou ruku za tím vidím naprosto zřetelně, se tak rozhodli zabít spoustu much jednou ranou – lidi se naštvou a podpoří zásahy, které omezí tuto nevítanou konkurenci. Zablokuje se i další rozvoj oboru, včetně výzkumu a budování domácích výrobních kapacit. Úvahy o další průmyslové revoluci, které jsou spojovány se zelenými technologiemi, si tedy schováme až po skončení životnosti dostavěného Temelína.

Vyšší zdanění to zhorší

    "Hledat zdroje pro jejich financování ve vyšším zdanění firem a jednotlivců efekt nepřináší a ekonomické a finanční problémy to jen prohlubuje."

Popravdě, tady má Klaus zčásti pravdu. Vyšší příjmy v nefunkčním státě znamenají vyšší zdroje pro korupci a rozkrádání. Navíc daně platí jenom idiot, když nemusí. Slušný člověk, s firemním domicilem na Panenských ostrovech, peníze dá, ale raději nějakému konkrétnímu státnímu úředníku, než abstraktnímu státu.

Na druhou stranu, všechny země, kterým se daří lépe než nám, mají vyšší zdanění než my. Z toho lze vyvodit dva možné závěry. První, až se bude dařit lépe i nám, zvedneme daně taky. To je nejčastější doporučení českých analytiků (a análních alpinistů z okruhu této duchovní školy). Alternativou je úvaha, že funkční stát něco stojí – čím více jeho nutné funkce ořežeme, tím rychleji se bude rozkládat, aby se snáze kradlo.

Daně také musí být spravedlivé. „Rovná“ sazba daně z příjmů (pro chudé 23 procent, pro bohaté 15 procent), zvyšování DPH, penzijní opt-out, stropy pojištění, zpoplatnění přijatelné zdravotní péče, to všechno je „degresívní“, to všechno doléhá tíživěji na spodní příjmové kategorie s velice omezenými zdroji, takže nemohou připlatit, ani kdyby chtěly. Vyšší příjmové skupiny spolknou vyšší zdanění - tak jako kdekoliv na světě - jako malinu.

Nadnárodní nepomohou

    "Nedejme si vnutit představu, že někde daleko za našimi hranicemi sedí tisíce nadnárodních úředníků a politiků, kteří přemýšlejí jen o tom, jak nám pomoci, abychom se mohli mít lépe, krásněji a bezstarostněji."

Všechny naše banky – vytunelované za vlády Klause – jsou dnes součástí nadnárodních skupin. Prakticky všechny obchodní řetězce také. Nejlepší část průmyslu patří zahraničním investorům. Česká národní banka může korunu jenom komentovat, všechno ostatní se odehrává jinde. Za našimi hranicemi nejsou jen politici a úředníci, ale také mocné ekonomické síly, kterým se říká globalizace. Jak říká klasik: Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme udělat…

V EU platí nejčastěji pravidlo jeden stát, jeden hlas. Pokud se začneme stranit integračního úsilí, ocitneme se v úplně jiné situaci - jeden stát, jeden zanedbatelný hlásek. Civilizační úroveň EU je vyšší než u nás, občan tam může hledat odvolání. Ti, kdo si u nás žijí bezstarostně z nakradených peněz, mají starost jen o to, abychom nevstoupili do Bankovní unie nebo aby se tu neobjevil orgán hlídající daň z finančních transakcí nebo banka, která bude provádět konečnou výměnu korun za eura. Ti všichni by jim mohli nahlédnout do účtů, propojit finanční toky a lokalizovat jejich korupční zdroje. Zatím se to dařilo vždycky odkopnout. Zatím.

Chybné euro

    "Pokušení využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu a k dalšímu oslabení suverenity historických evropských států – potíží, které by bez chybně koncipovaného zavedení společné evropské měny v této podobě nevznikly – je veliké a už neskrývané."

Nakonec to euro. Ekonomové rádi snášejí argumentaci z oblasti „optimálních měnových zón“, jejímž autorem je nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell. Když byl před pár lety v Praze a měl přednášku na VŠE, dělal si větší starost s kolísavými kurzy hlavních měn a doporučoval propojení dolaru, eura a japonského jenu v poměrech 1 : 1 : 100.

Teorii nechme stranou, faktem je, že v době vzniku eura se zdály být slabiny nové společné měny zřejmé, protože bylo až 1,21 eura za dolar. Jenže potom se karta obrátila a v posledních letech je standardem 1,3 dolaru za euro. Měna tedy drží, ale horší je to se státními financemi členských zemí. Tady vzniká spor – jako kdysi za socialismu – zda jde o problémy růstu, nebo růst problémů. Ať už vznikly státní dluhy jakkoliv – ty největší jsou obdobou dědictví českého „bankovního socialismu“, tedy státní pomoci krachujícím soukromým bankám – mají podobu vysokých úrokových nákladů, které rostou rychleji než kombinace úspor a hospodářského růstu. Tam, kde je růst záporný, podíl dluhu na HDP i při všech těch škrtech rychle roste.

Úrokové krvácení se přitom dá zastavit jen nadnárodní garancí, nebo raději nadnárodním financováním schodků rozpočtů. Úsporné programy jdou souběžně. Cílem je odstranění primárního deficitu – stát vybere, kolik potřebuje na vlastní provoz, bez úrokových nákladů. Pak už může být k věřitelům zpupnější, protože je fakticky nepotřebuje. Evropské garance usilují o co nejrychlejší dosažení tohoto stavu – a o řízený přechod k redukci dluhové zátěže. Rozdíly v postojích jednotlivých zemí odrážejí hlavně to, jak je do toho namočen jejich státní a bankovní sektor. Rozpory nejsou v cíli, jen v tempu a pořadí kroků. Jediným skutečně poraženým bude Británie, protože po stabilizaci eurozóny se finanční centrum přirozeně usadí ve Frankfurtu.

Federace národních států? Unie? Tvar příštího uspořádání evropské integrace se rodí, my nejsme ani jeho hybatelem, ani inspirátorem, a vlastně ani účastníkem. Postoj českých představitelů začíná být lhostejný. Bitvy jsou příliš veliké, zdržení příliš nebezpečná, naše názory příliš zmatené.

Publikováno se souhlasem vydavatele.