Jiří Vyhnalík reagoval na můj článek o základním příjmu, určeném výhradně matkám. Jeho text je k přečtení zde a moji původní úvahu, nazvanou „Hnutí pěti hvězd chce základní příjem pro všechny. Měl by ale sloužit pouze matkám“ lze najít zde.Vyhnalík píše, že „místo nepodmíněného příjmu má smysl příjem podmíněný, a to podmíněný výchovou dětí“, ale to je z faktického (ale nikoliv terminologického) hlediska přesně to, co jsem ve svém textu navrhoval. Považuji totiž skutečnost, že je žena matkou, za natolik zásadní, že jsem vědomě užil termínu základní příjem, tedy jinak nazývaný nepodmíněný. Nepodmíněný příjem tedy navrhuji pro ten druh lidí, kteří jsou „dětní“, což je zcela zásadní lidský osud, vyhraněná kategorie, která si zaslouží zcela přednostní pohled a prioritní vidění. Matky (nebo i otcové), které se starají o své děti, by v mých očích nebyli příjemci příjmu podmíněného faktem, že mají děti, ale pro tuto kategorii normálního, bezpřívlastkového a tedy nepodmíněného příjmu. Kdyby nebylo rodičů, lidstvo (v našem případě Evropané) vyhyne. Tato skupina má tedy nárok na svou optiku a svůj termín, kdy se neodlišuje faktem, že má děti a stará se o ně, ale naopak bezdětní se odlišují od ní tím, že je nemají a mohli by být eventuálně „podmíněně“ poněkud více zdaněni, což je ovšem námět na samostatnou úvahu.

Kdo zaměstná a dobře zaplatí ženu s postonávajícími dětmi?

Jiří Vyhnalík dále uvádí: „Pokud „odměňujeme“ matky samoživitelky vyššími dávkami od státu, rozhodně to ty, pro které jsou dávky podstatným zdrojem příjmů, nemotivuje k uzavírání manželství a k udržování stabilních vztahů. Pokud bychom takovýto vývoj chtěli skutečně zvrátit, bylo by potřeba systém otočit. Matky samoživitelky by dostávaly minimální dávky, zatímco manželské páry (a vdovy/vdovci) by obdrželi podstatně větší peníze. Sezdané páry, kde se jeden z manželů stará o děti, by měly mít navíc výrazné daňové úlevy.“

K tomu bych rád především poznamenal, že Vyhnalíkem navrhované řešení by se obcházelo. Pokud by totiž existoval skutečně velký rozdíl v příjmech od státu mezi vdanými a samoživitelkami, mnohá manželství by byla jen zdánlivá a fakticky by lidé žili mimo ně, například v nových vztazích. Časy klasických manželství, kde muž ženu plně zabezpečoval, chránil a ona pracovala v domácnosti či byla zaměstnána za nízký (doplňující) plat, se už masově nevrátí. Důvodem je podle mého názoru legitimní emancipační touha mnohých žen po kariéře. Dnešní mladé ženy si stále méně často dovedou představit, že by nejdřív, třeba v optimálním věku dvacet nebo 25 let, rodily a pak teprve hledaly hlavní životní zaměstnání nebo dělaly kariéru. Dvacetiletá žena, kromě toho, že se chce profesně realizovat, si navíc není už jista stabilitou svého vztahu. Před několika dekádami byl rozvod společenský skandál a nesl stigma životního a morálního selhání. To už dnes neplatí, rozpadá se každé druhé manželství. Navíc nemluvím o těch, kdo do manželství nikdy nevstoupí a žijí různě, s vlastními dětmi, nebo bezdětně. Skupina, která manželstvím neprojde, je stále významnější. Kdo navíc zaměstná a dobře zaplatí ženu, která na několik let výchovy ztratí kontakt s oborem? Kdo zaměstná a dobře zaplatí ženu s postonávajícími dětmi? Uvádí se, že dostupné školky pro děti od dvou let vše vyřeší. Opravdu?