Je to jeden z paradoxů liberalismu. Absolutní verze tohoto myšlenkového směru znamená, že vlastně nemůže nic nařizovat ani zakazovat. V této podobě se pak blíží již nihilismu a relativismu. „Pěkným“ příkladem tohoto vnitřního rozporu a jeho dopadů je zásah švédských pořadatelů proti běloruským fanouškům na hokejovém mistrovství světa. Ti si dovolili v hledišti rozvinout původní bílou vlajku země s červeným pruhem, jež označovala Bělorusko před a částečně po sovětské okupaci. V současnosti je symbolem odporu proti vládě diktátora Alexandra Lukašenka, který proto v zemi její používání zakázal.
Pokud by chtěli být klasičtí liberálové konzistentní, museli by ve své společnosti povolit všechno. To však z logických důvodů není možné. Obvykle proto v takovém bývá případě používán princip známý od Imannuela Kanta – „Nedělej to, co nechceš, aby jiní činili Tobě“. Proti tomuto principu se však hokejoví pořadatelé z proklamativně liberálního Švédska v pátek zjevně prohřešili. Omezili svobodu projevu, na kterou jsou tak moc pyšni.
Svoboda slova samozřejmě nemůže platit absolutně. Řečník by měl nést za svoje výroky morální odpovědnost a v případě pronesených lží se z nich zpovídat. Je však otázkou, kdy má takový zákaz nastoupit. Socialisté používali ochranu státních zájmů, konzervativci by měli trvat na dodržování základních lidských práv. Švédsko se vydalo třetí cestou, naznačenou již v prvním odstavci, cestou nihilismu. Hlavně nemít problémy, nedělat kontroverze, nevzbuzovat příliš pozornost.
Kam takový přístup vede, ukázal právě zásah proti stoupencům běloruského opozičního hnutí a následný úplný zákaz vlajky svobodného Běloruska v hale Globen. Přinesl totiž paradoxně přesný opak – politizaci sporu (přestože IIHF chtěla zůstat důsledně apolitická) a především ztotožnění zájmu organizace, tedy IIHF, s konkrétní ideologií. Ať se to hokejovým funkcionářům líbí nebo ne, oni se svým rozhodnutím s jednou takovou spojili. S ideologií diktátorského státu, kde jsou základní lidská práva potlačována, sportovci jsou za neúspěch trestáni a olympijská myšlenka je brutálně pošlapávána. Nihilistický liberalismus proto vede přesně ke svému opaku. Svému popření.
Sport je, ať se to někomu líbí nebo ne, součástí společnosti, a tedy i politiky, a má v sobě nějaké poselství. Vrcholné sportovní asociace bohužel opakovaně ukazují, že si tohoto faktu nejsou vědomy. Jinak by se další hokejové mistrovství nemohlo konat v Bělorusku, olympijské hry v roce 2008 v Pekingu a ty další v roce 2014 v ruské Soči. Anebo mohly, ale pak je to jasný signál svobodomyslně uvažujícím národům, aby na tuto politickou linii odpovídajícím způsobem reagovaly.
Vyšlo na serveru pravybreh.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
