Rozhlas Vltava jako Divoká řeka?

Pan Fischer ve své úvaze vychází z etymologické metafory Vltavy jako „divoké řeky“ (germánské označení Wilth-ahwa). A píše:…„rozhlasová stanice Vltava divokou řekou dávno není …relaxace a poklidu je (v ní dnes) možná až příliš.“ Své tvrzení pisatel nekonkretizuje, což je alibismus. Jádrem autorova textu o směřování kulturního obsahu Vltavy je idea, že k „objevování budoucí klasiky je třeba, aby rozhlasová stanice Divoká řeka byla co nejotevřenější, aby se nebála mluvit o ošklivosti a úpadku, v nichž se může rodit nová nečasovost.“ Víme, že diskurs o krizi v umění a kultuře se v čase nekonečně opakuje. S jakým výsledkem? Zjednodušeně napsáno – ve 20. století umění moderny zrušilo Harmonii i Krásu a navazující postmoderna se k tomu ještě zřekla Tvoření. Umění dnes splývá s reklamou a ve strategii domnělého sebezrcadlení reklama umění zastiňuje. „Umění reklamy“ pak místo artefaktu převráceně propaguje jméno výrobce; jeho sláva teď trvá sotva pět minut. Veřejný prostor obsadila masmédii klipovitě šířená pop kultura a jí vědomě užívaný kýč. Nezapomeňme ani na obecenstvo, které v terénu kultury bloudí s nerozvinutou senzibilitou. Ustrnutí občanů na nižším vývojovém stupni estetického vnímání nazývá filosof umění Tomáš Kulka „estetickým infantilismem.“ Jde o společenský jev zaviněný nepřítomností školní estetické výchovy. O úpadku a ošklivosti čehokoli se hojně diskutuje; jakou přidanou hodnotou k tomu dodá rozhlas Vltava?

Nový šéfredaktor ve své úvaze ještě píše, že vltavští „moderátoři mohou ubrousit patos svého vystupování a všichni se můžeme zbavit nánosů kulturního snobismu, který je identifikačním znakem nepřirozeného nesebevědomého elitářství.“ Z mého poslechu Vltavy, hlavně u pořadu Mozaika zjišťuji, že mluva některých moderátorů je frázovitá a s nedbalou výslovností i s častými přeřeknutími. V uvedených rysech řečové nekulturnosti dlouhodobě vystupuje moderátor M. Luhan.