Ikonolatrie či ikonodulie (uctívání obrazů)

Složenina pochází z řečtiny: eikon, obraz, podoba, představa; z toho je označení ikona (posvátný obraz) a latreia, úcta v pravém smyslu. Podle pramenů, dávným obhájcem funkce svatých obrazů byl mnich Jan z Damašku (kolem 650/675 – 749/754). Napsal syntetické pojednání o teologii ikon „Tři řeči proti těm, kdo odmítají ikony" (730-33). Vyhlásil: „Neuctívám hmotu, nýbrž stvořitele hmoty, jenž se stal hmotným pro mne. Uctívám také jinou hmotu, jíž mi přišla spása, protože je naplněna Boží energií a milostí" (tímto je myšleno dřevo kříže, kámen z Božího hrobu, svatá kniha); in: Jiří Novotný Světlo ikon, 1997: 40.

Roku 787 se konal v Nikai (dnes Iznik v Turecku) koncil a ten definoval posvátnost obrazů: Vedle kříže lze uctívat obrazy Krista, andělů, svatých i Panny Marie. Byly popsány i způsoby uctívání – polibkem, okuřováním, zapálením svící. Závěry koncilu volně přeložené do latiny schválil a poslal papež Hadrián I. na Západ králi Karlu Velikému. V dokumentu dva původní řecké pojmy „proskynésis" (uctivé klanění) a „latreia" (úcta v pravém slova smyslu) se v onom překladu „ztratily" v jednom latinském slově „adoratio" (projev nejhlubší úcty). Karel Veliký pověřil své teology, aby napsali spis proti východnímu uctívání obrazů. Spis uváděný pod zkráceným názvem Libri Carolini (LC) pak poslal papeži do Říma r. 794. Autorem LC je zjevně znalec v oboru filosofie a výtvarné estetiky, Theodulf z Orleansu. V LC je výstižně psáno: „Nevíte, že obraz je všeobecného rodu (genus), idol ale zvláštního druhu (species), a že není možné jedno na druhé vztahovat. Skoro každý idol je obrazem (imago), ale ne každý obraz je idolem. Idol podléhá zcela jiné definici než obraz. Obrazy jsou k ozdobě kostelů a k prezentaci posvátných dějů, idoly ale jen ke svádění nuzných, k bezbožnému ritu a prázdné pověře" (citace z LC: J. Royt Úcta k obrazům a Libri Carolini, in: sborník z kolokvia Posvátný obraz a zobrazení posvátného, 1995).

Ikonoklasmus (obrazoborectví)

První nařízení proti obrazům vydal císař Leon III. Syrský roku 730, ale svoji vůli nedokázal plně prosadit. Za největšího z obrazoborců je na Východě považován císař Konstantin V. Kopronymos (pokálený), vládl 741 – 775. Tehdy nastalo nejrozsáhlejší ničení obrazů. Nejčastěji argumentovali ikonoklasté textem o zákazu: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět" (Exodus 20, 4). Zákaz interpretovali materiálově, jako předmět. Uctívači obrazů pak upozorňovali na detail, že materiální podoba – předmět (př. ikona = posvátný obraz) se neuctívá, protože to je modloslužba. Uctívá se osoba zpodobená na obrazu.