Ikonolatrie či ikonodulie (uctívání obrazů)
Složenina pochází z řečtiny: eikon, obraz, podoba, představa; z toho je označení ikona (posvátný obraz) a latreia, úcta v pravém smyslu. Podle pramenů, dávným obhájcem funkce svatých obrazů byl mnich Jan z Damašku (kolem 650/675 – 749/754). Napsal syntetické pojednání o teologii ikon „Tři řeči proti těm, kdo odmítají ikony" (730-33). Vyhlásil: „Neuctívám hmotu, nýbrž stvořitele hmoty, jenž se stal hmotným pro mne. Uctívám také jinou hmotu, jíž mi přišla spása, protože je naplněna Boží energií a milostí" (tímto je myšleno dřevo kříže, kámen z Božího hrobu, svatá kniha); in: Jiří Novotný Světlo ikon, 1997: 40.
Roku 787 se konal v Nikai (dnes Iznik v Turecku) koncil a ten definoval posvátnost obrazů: Vedle kříže lze uctívat obrazy Krista, andělů, svatých i Panny Marie. Byly popsány i způsoby uctívání – polibkem, okuřováním, zapálením svící. Závěry koncilu volně přeložené do latiny schválil a poslal papež Hadrián I. na Západ králi Karlu Velikému. V dokumentu dva původní řecké pojmy „proskynésis" (uctivé klanění) a „latreia" (úcta v pravém slova smyslu) se v onom překladu „ztratily" v jednom latinském slově „adoratio" (projev nejhlubší úcty). Karel Veliký pověřil své teology, aby napsali spis proti východnímu uctívání obrazů. Spis uváděný pod zkráceným názvem Libri Carolini (LC) pak poslal papeži do Říma r. 794. Autorem LC je zjevně znalec v oboru filosofie a výtvarné estetiky, Theodulf z Orleansu. V LC je výstižně psáno: „Nevíte, že obraz je všeobecného rodu (genus), idol ale zvláštního druhu (species), a že není možné jedno na druhé vztahovat. Skoro každý idol je obrazem (imago), ale ne každý obraz je idolem. Idol podléhá zcela jiné definici než obraz. Obrazy jsou k ozdobě kostelů a k prezentaci posvátných dějů, idoly ale jen ke svádění nuzných, k bezbožnému ritu a prázdné pověře" (citace z LC: J. Royt Úcta k obrazům a Libri Carolini, in: sborník z kolokvia Posvátný obraz a zobrazení posvátného, 1995).
Ikonoklasmus (obrazoborectví)
První nařízení proti obrazům vydal císař Leon III. Syrský roku 730, ale svoji vůli nedokázal plně prosadit. Za největšího z obrazoborců je na Východě považován císař Konstantin V. Kopronymos (pokálený), vládl 741 – 775. Tehdy nastalo nejrozsáhlejší ničení obrazů. Nejčastěji argumentovali ikonoklasté textem o zákazu: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět" (Exodus 20, 4). Zákaz interpretovali materiálově, jako předmět. Uctívači obrazů pak upozorňovali na detail, že materiální podoba – předmět (př. ikona = posvátný obraz) se neuctívá, protože to je modloslužba. Uctívá se osoba zpodobená na obrazu.
Na Západě se disputace k uctívání obrazů opět vynořila v době vlády Ludvíka I. Pobožného, syna Karla Velikého. Byzantští císařové Michael III. a Theofilos žádali Ludvíka o posouzení staronového problému. Zasedla tedy synoda a zádrhel vyřešila dvojznačně, tedy, že se odsuzuje jak uctívání obrazů, tak i jejich odmítání... Na Východě se jako obrazoborci projevovali císařové. K uctívání obrazů měly dobrý vztah byzantské císařovny, nejprve Irena I. (to ona svolala r. 787 koncil v Nikai; viz výše) a definitivně pak Theodora II.
Od konce středověku, v souvislosti s náboženskými reformami, se obrazoborectví v Evropě vynořovalo v několika vlnách. Česká reformace se stavěla k obrazům odmítavě (slovo „obraz" tehdy zahrnovalo jakékoli hmotné ztvárnění osoby, věci). Teolog Jakoubek ze Stříbra ve svém kázání z konce ledna 1417 obrazy definitivně zavrhuje. Husitské obrazoborectví bylo připraveno na univerzitě teoreticky a v praxi lidmi horlivě aplikováno. Ve Florencii na prahu renesance roku 1497 vzplály knihy i umělecké předměty ze slovních jisker v plamenných kázáních mnicha Savonaroly. S postupující reformací ikonoklasmus neustával. Roku 1517 mnich Martin Luther přitloukl na vrata kostela své teze a obrazy nejprve odmítal, pak ale hájil s důrazem na jejich tradičně oceňovanou výchovnou roli. Obrazoborectví ve Švýcarsku 1527-29 je spojeno se jménem Ulrich Zwingli; jeho vztah k umění byl podvojný, jako u Luthera. Radikální byl kazatel Jan Kalvín; v chrámu má být jen slovo a náboženský zpěv, jinak nic. Po Tridentském koncilu (1563) hořely v srpnu 1566 v nizozemských provinciích hranice s inventářem kostelů. Brzy kalvínská kázání duněla v prázdnotě prostorů svatyní.
Závěrem dílčího výčtu ikonoklasmu v Evropě, si připomeňme letošní 80. výročí útoku nacistů na modernistická díla i proti umělcům výtvarné avantgardy. Dne 19. července roku 1937 byla v Mnichově otevřena nenávistně pojatá expozice „Entartete Kunst," zvrhlé umění. Dva roky poté bylo nacisty spáleno necelých pět tisíc artefaktů, rozkazem z galerií vyřazených. Bylo plánováno založení nové německé kultury oslavující moc a její vítězství – „vůle k moci jakožto umění"; případně se měla nabízet úniková zábava. Avšak agresivní moc se ve svém konci dopracuje k estetice rozvalin.
Ernst Barlach: Mstitel, 1914, bronz. Tate Gallery Londýn. Sochařova díla byla vybrána na výstavu „Zvrhlé umění," jež hanobila umění modernistů.
(zdroj reprodukce plastiky E. Barlacha)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
