V okamžiku, kdy jde o zajištění parlamentní většiny pro podporu Nečasovy prokorupční vlády, političtí pleticháři odkládají princip do kouta jako nepotřebnou veteš. Jen tak je možné, že tři ministerská křesla drží představitelé čehosi, co nikdy žádnou soutěží politických stran neprošlo, má to snad zhruba stovku členů, programové zásady pokud jaké, tak přenesené z Věcí veřejných,  ale také si to říká strana.

Ovšem způsob, jímž si smysl principu vykládají strany, jež poctivě prošly soutěží do zákonodárných sborů, je někdy  občanům spíše ke škodě než k užitku. Vesměs jej chápou jako oprávnění nakládat se státem jako s pašalíkem, který si rozdělí přiměřeně počtu svých mandátů. Ty malé se ale často snaží vydíráním větších získat více prostoru, než jim přísluší. Na vymezeném území pak strany hospodaří k prospěchu svému, zájem o blaho lidu pouze předstírajíce. Jsou-li nuceny spolupracovat a chtějí-li mít v prosazování jinak užitečného záměru prioritu všechny, na společném postupu se domlouvají obtížně. Partajní ješitnost je přece nadřazena veřejnému prospěchu.

Důkazem výše řečeného je například postoj jednotlivých stran k majetkovému vypořádání státu s církvemi. V době, kdy věc byla ve středu mediálního zájmu, průzkumy veřejného mínění prozrazovaly, že většina národa přijetí příslušného zákona v předložené podobě nepodporuje. V této situaci se koaliční strany zachovaly přesně jako komunisté v předlistopadové éře: daly najevo, že vědí lépe než hloupý lid, co je správné a opozici zcela nevybíravým způsobem převálcovaly. Nejméně dvě následující generace budou na jejich počínání vzpomínat s proklínáním.

Opozice naproti tomu byla v tomto směru zdánlivě jednotná. Když ale byla poražena, nedokázala se sjednotit na společném uplatnění opatření, jež by důsledky koaliční svévole zvrátily, nebo v nejhorším aspoň zmírnily. Zejména chování sociální demokracie připomíná spíše předstírání než věcnou obranu, což je špatné, protože  bez ní se nedá nic dosáhnout. Tak všechny tři opoziční strany oznámily, že zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi napadnou ústavní stížností. Jako první oznámili připravenost komunisté. Nemají ovšem požadovaný počet poslanců, kteří by se pod stížnost podepsali. Socialisté neoficiálně projevili ochotu „půjčit“ jim potřebný počet poslanců na doplnění, ale až poté, co podají vlastní ústavní stížnost. Jenže ústavní soud může odmítnout ústavní stížnost, podanou ve věci, ke které již bylo zahájeno jednání. Může se tak stejně dobře stát, že dojde k společnému projednání obou stížností, jako k odeslání komunistického podání do odpadkového koše. Pružnost projevila strana Věci veřejné, která podala ústavní stížnost s nedostatečným počtem podpisů v naději na velkorysost Ústavního soudu ČR, který by mohl přihlédnout k zásadě ochrany menšinových názorů. Ústavní soud ale měl na práva menšin jiný názor a jejich stížnost odmítl. Odpůrci zákona tak skládají naděje pouze v sociálnědemokratickou stížnost. Ovšem procesní lhůta utíká, pokud už nevypršela…