Nevadilo mu, že je na útěku, a ani se nestaral, jak se jmenuje. Stačilo mu, že jí má říkat Viki. Propašoval ji do ostře hlídaných kasáren a nepoužívanou boudu na nářadí pro zedníky přebudoval na hnízdečko lásky. Dívence sem nosil jídlo, věnoval se jí i jinak. A protože nebyl skrblík a věděl, že milování není nikdy dost, pouštěl k ní i pár svých nejbližších kamarádů.

Propašování Viki do kasáren byl Pepův husarský kousek. Mariánskolázeňský pluk nebyl jen tak ledajaká jednotka. Patřil mezi tzv. prvosledové útvary, které musely být stále připraveny k okamžitému bojovému nasazení. Byla v něm jinak „vojna jako řemen“, někdy až připomínající poměry v Cizinecké legii. Ostraha kasáren měla být tak dokonalá, že proniknutí nepovolané osoby dovnitř bylo nepředstavitelné. Ale Pepa všechna opatření překonal a slečnu v kasárnách ubytoval.