Zdeněk Jemelík: K Otázkám Vymývače Mozků (OVM) s Helenou Válkovou

Teprve poté, kdy byla přinucena k resignaci, poskytla 16. února 2015 neobvykle rozsáhlý rozhovor redakci Práva (ve zkrácené verzi vyšel na Novinkách), v němž se ukázala v příznivém světle. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby v podobném smyslu někdo jiný napsal analýzu jejího působení na ministerstvu, ale i tak je informační hodnota textu svou věcností vysoká. V žádném případě nejde o nepodloženou sebechválu. Následoval zdařilý rozhovor s Danielou Drtinovou dne 4.března 2015. Přes něj se vývojově posunula dále vystoupením v OVM, jehož účinek je proti novinovému článku silnější o vliv sympatického mluvního projevu.

Opakovaná mediální vystoupení této úrovně by byla velmi užitečná v době výkonu jejího ministerského mandátu. Ochránila by ji před pověstí nejvíce ostřelovaného ministra z hnutí ANO a zlepšila by informovanost veřejnosti o poměrech v resortu a o stavu plnění úkolů ministerstva. Vše, co dnes zazní v médiích ve prospěch Heleny Válkové, je sice hezké, ale v podstatě k ničemu, protože její vynucená resignace je nevratná.

Od 16. února se Helena Válková stala svým způsobem uvažování a chováním o něco více političkou, která poznala, že politika je broděním v kompromisech. Zatímco článek v Právu byl ve vztahu k vedení ANO konfrontační, v Otázkách se těžiště jejích úvah přeneslo ke způsobu jejího dalšího působení v hnutí ANO. Způsob odchodu z funkce zůstal tentokrát na okraji zájmu. Paní exministryně se sice zmínila o neobvykle dlouhém intervalu mezi podáním její členské přihlášky a jejím kladným vyřízením až v předvečer vyhazovu, ale dala najevo, že má nadále zájem na působení v hnutí a zejména v jeho poslaneckém klubu. A nevyšly ani pokusy Vymývače mozků přimět ji aspoň k malému projevu nevraživosti vůči jejímu nástupci Robertu Pelikánovi: trvala na tom, že v něm nikdy neviděla vetřelce, který byl na ministerstvo vyslán, aby ji při nejbližší příležitosti nahradil. Spolupracovala s ním bez problémů. Vyslovila ostatně naději, že bude pokračovat v reformách, jež zahájila.

Její mírumilovnost má ale povahu skrytých kočičích drápků: je zřejmé, že jako možná členka Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny bude bedlivě sledovat úroveň předloh, které její nástupce bude posílat do Sněmovny. Také se bude zajímat, zda se ANO bude vnitřně vyvíjet ve standardní demokratickou stranu a podle výsledků pozorování případně upraví svůj postoj k němu. Nelze vyloučit, že si někdy v budoucnu Robert Pelikán potají povzdychne, že by pro něj bylo lépe mít ji vedle sebe jako ministryni než proti sobě v parlamentu. Stejně tak její budoucí chování vůči vedení ANO by mohlo být za jistých okolností Andreji Babišovi nepříjemné.

Pokud hovořila o svém působení na ministerstvu, stejně jako v rozhovoru pro Právo se snažila dokázat, že výtky kvůli neuspokojivému tempu legislativních prací jsou nespravedlivé. V tomto směru má nepochybně pravdu: zákony se nepečou jako housky a uspěcháním jejich přípravy obvykle utrpí jejich kvalita. To platí také pro hodnocení Roberta Pelikána, který je jako 1.náměstek odpovědný právě za legislativní činnost ministerstva.

Řada připravovaných norem je ve fázi dokončování. Pokud skutečně v některých případech vznikl skluz, daří se jej dohánět. Za výstupy z práce, vykonané za působení Heleny Válkové, bude chválu sklízet její nástupce.

V této části vystoupení nejvíce vynikla úroveň jejího intelektu, schopnost věci promýšlet do hloubky a v souvislostech, i způsobilost učit se z omylů a hledat správnou cestu v kompromisech. Jako ministryně měla nepochybně jasnou představu, kam chce resort v budoucnu vést.

Ovšem v této souvislosti vystupuje do popředí problém zacházení politických stran s resortem spravedlnosti. Helena Válková by na uskutečnění svých záměrů potřebovala více než jedno funkční období, ale byla jí dopřána jen čtvrtina. Některé její představy jsou z mého laického hlediska sporné, ale i tak je její odvolání projevem neomluvitelně neodpovědného vztahu vedení hnutí ANO k resortu, jemuž nedokázalo zajistit stabilní vedení. Paní exministryně by zcela jistě s některými záměry narazila na odpor podobně, jak se to stalo v případě zákona o státním zastupitelství. Ale při její způsobilosti přijímat výhrady a hledat kompromisy by nejspíš ve většině případů zaváděla rozumné věci.

Nevíme, zda Robert Pelikán skutečně naváže na reformní záměry Heleny Válkové, ale ani nemáme jistotu, že dostane šanci řídit resort až do konce čtyřleté lhůty. Toto je ale setrvalý stav: ministři se střídají jako apoštolové na orloji, úředníci nevalných kvalit zůstávají po desetiletí, resort strádá.

Řada věcí, o nichž Helena Válková hovořila, patří minulosti, neb je již nenapraví, ani neuvede do pohybu. Nicméně si neodpustím poznámku, že „konzumenti“ služeb české justice mohou vnímat některé věci úplně odlišně od jejich oficiálního hodnocení. V pořadu například zazněl názor, že těch několik set monitorovacích náramků pro domácí vězení, které hodlá ministerstvo spravedlnosti obstarat, v poměru k celkovému počtu vězněných osob vlastně nemá velký význam. Takto uvažujícím lidem uniká skutečnost, že nejde jen o úsporu ubytovacích míst ve věznicích, ale že několik set občanů tohoto státu bude mít možnost v době výkonu trestu nebo vazby vést v podstatě normální život, vydělávat, živit své rodiny, uniknout dluhové pasti, do které by se dostali během uvěznění, vyhnou se cestě, která neodvratně vede k recidivě. Zastřena zůstala také obludnost průtahů s jejich zaváděním: neodpovědný populista Jiří Pospíšil opustil vlajkovou loď úsilí o vytváření svého příznivého mediálního obrazu, kterým bylo právě zavedení trestu domácího vězení, a nepostaral se o jeho technické zabezpečení tak, aby náramky byly k disposici od 1. ledna 2010 současně s nabytím účinnosti nového trestního zákoníku. Nebýt odvahy Daniely Kovářové, která zahájila používání trestu domácího vězení bez náramků, možná by se ještě dnes trest domácího vězení neukládal ani v současném minimálním rozsahu. Pak Jiří Pospíšil zmařil tendr na vyhledání dodavatele náramků, vypsaný ministerstvem za působení Daniely Kovářové. Další průtahy jdou na konto střídání ministrů, kterým na vyřešení problému nebyl dán čas.

V této souvislosti paní ministryně připomněla svou téměř neznámou zásluhu: jednání s církvemi o využití části majetku, získaného na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, k odvrácení propuštěných vězňů od zpáteční cesty do vězení.

Kdyby Helena Válková nebyla již bývalou ministryní, musel bych jako laik s některými jejími představami o budoucím vývoji resortu nesouhlasit. Takto pouze podotknu, že soustavu soudů považuji za promyšlenou: jednoduché věci se zahajují na okresních soudech, náročnější na krajských, kde by měli působit zkušenější soudci. Krajské soudy jsou současně odvolací instancí pro okresní soudy, zatímco odvolání proti prvostupňovým rozsudkům krajských soudů vyřizují vrchní soudy. Vrchní soudy tedy nejsou třetím, ale druhým stupněm soustavy soudů a jejich existence není příčinou průtahů soudního řízení. Dojde-li k jejich zrušení, jejich díl odvolacího řízení bude muset stejně vykonat někdo jiný. Reorganizace pro reorganizaci patří k českému národní folklóru.

Jinak je tomu v soustavě státního zastupitelství, kde vrchní státní zastupitelství plní úlohu zdi, která odděluje nejvyššího státního zástupce od nižších stupňů a v podstatě mu znemožňuje zajistit jednotné řízení soustavy státního zastupitelství na celém území státu.

Zatímco vrchní soudy ničemu nepřekážejí a jejich zrušení nepřinese žádný užitek, vrchní státní zastupitelství jsou překážkou efektivního řízení soustavy. Odkládat jejich zrušení o několik let kvůli zajištění souběhu zániku vrchních soudů a vrchních státních zastupitelství znamená zbytečně prodlužovat o několik let fungování těžkopádného uspořádání státního zastupitelství.

Všechny úvahy o zachování vrchních státních zastupitelství se točí kolem působení státních zástupců jako žalobců. Vůbec se nemluví o tom, že státní zastupitelství je činné hlavně v předsoudní fázi trestního řízení. Z hlediska „konzumentů“ služeb justice je ale právě tato část jeho činnosti nesmírně významná, protože řízení je vedeno podle inkvizičních principů a právě zde dochází k excesům, selhání, průtahům. Právě pro zkvalitnění činnosti státního zastupitelství v předsoudní fázi trestního řízení je důležité zvýšit efektivitu vnitřního řízení soustavy. Cesta vede přes zavedení třístupňové soustavy.

Moderátor se k Heleně Válkové choval ohleduplněji než bývá jeho zvykem. Nepokoušel se příliš manipulovat ji k výrokům podle jeho představ. Přesto se mu podařilo vymámit z ní doznání o vlivu bývalého náměstka nejvyššího státního zástupce Stanislava Mečla na vytvoření té verze zákona o státním zastupitelství, kterou po kritice na semináři v Poslanecké sněmovně dne 14.listopadu 2014 Helena Válková raději stáhla. Stanislav Mečl odešel z Nejvyššího státního zastupitelství za podivných okolností, odvolán bez udání důvodů. Ve vzduchu zůstala viset otázka, zda se do podoby předlohy zákona nepromítl jeho vztah k Pavlu Zemanovi.

Václav Moravec jako Vymývač mozků vždy oznamuje, o čem se bude po jeho pořadu mluvit. Měl by také někdy říci, o čem se nemluví a raději mluvit nebude. V případě tohoto pořadu nepadlo ani slovo o tom, že k důležitým agendám ministra spravedlnosti v jeho výlučné osobní pravomoci ústavního činitele patří stížnosti pro porušení zákona ve prospěch i v neprospěch odsouzených. Je to mocný nástroj, jímž ministr spravedlnosti může napravit aspoň některé z mnoha přehmatů, jichž se justice dopouští. S politováním konstatuji, že přístupem k této části své agendy je Helena Válková zdaleka nejhorší ze všech ministrů, kteří se v úřadě vystřídali od r.2006. Je to samozřejmě především zásluha úředníků příslušného odboru ministerstva, z nichž rozhodující část přežívá na ministerstvu po desetiletí a zastává zásadu neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, ale politická odpovědnost ministryně je nesmazatelná.

Výše uvedené výhrady mají jen akademický význam, protože co se stalo, nejde odestát. Navzdory jim ale v působení Heleny Válkové na ministerstvu spravedlnosti převažují záslužné skutky. Měli jsme štěstí, že se opět jednou do čela ministerstva dostala skutečná osobnost. Žel, štěstí netrvalo dlouho.

Nezbývá než vzhlížet s nadějí k Robertu Pelikánovi, že naváže na vše dobré, co Helena Válková zahájila, a překoná její výkon ve věcech, v kterých vyvolávala oprávněnou nespokojenost.